Babi, už se ani neptej

Tak jsme si o víkendu užívali vnuka. Jak roste, už si nepřipadáme tak neschopní při uspávání, užíváme si pocit, jako bychom byli rodiče. Prostě nastal zlom a vztahy se nějak změnily.

Pokaždé, když přijede, ptám se: „Kde budeš spát?“

Zamyslí se a řekne: „Babi, u tebe, já jsem tak zvyklej.“

Přece jenom léta přibývají a chci, aby byl samostatnější, ale vím, že se ještě někdy v noci trochu bojí, tak to beru v úvahu. A taky večerní pohovory v posteli se nedají vést ve dne. Při přípravě na dobrou noc je trochu jiná atmosféra. A jako pokaždé se neobešla příprava bez mobilu a tabletu. Tablet je jen taková kulisa, na které jde pohádka, ale stejně ji nikdo nesleduje, protože v mobilu se dějí daleko zajímavější věci.

„Babi, už vím, koho mám rád.“

„Ano? Zrovna jsem se chtěla zeptat, co holky?“ To je taková tradiční otázka už od mateřské školky, pokaždé se zapýřil a dělal s tím velké tajnosti, ale tentokrát mi řekl: „Babi, už se neptej, já ti to vždycky řeknu sám.“ A pak mi odhalil své tajemství včetně konverzace na mobilu a přiznám se, že to bylo lepší než červená knihovna. Vůbec se s tím nemaže, v deseti si s kámoškou sdělí, co mají na srdci a vůbec se neostýchají. Čert vem deníčky.

Nestačila jsem zírat. Jména se mění skoro s každou návštěvou a jak mě tak postupně zasvěcuje, bojím se, že mi hodně v dětství uteklo. Mít mobil, bůhví, jak bych skončila, večer před usnutím mě taky napadaly ty nejlepší myšlenky.

„Tak mi slib, až si nějakou nakonec vybereš, že mi jí přivedeš aspoň ukázat.“

„Tak jo.“

… no, tak tohle po dědovi nemá, ten než se vyjádřil, musela jsem ho hodně postrčit …