Zápisky z lockdownu 2.0 ...

?Nebývá moc často, že se v českých novinách píše o Austrálii. A když už, tak to nebývá zrovna nic moc pozitivního. Za poslední rok si vybavuju jen hrstku titulků - požáry, potopy, myši, a teď obklíčení Sydney armádou.

Možná bych vás měla varovat. Tento blog obsahuje ufňukané fňuky jedné fňukny a jiné postřehy z lockdownu. Teprve si totiž zvykáme. Teprve nám začal. Teprve to ještě přijde.

A abych se zbytečně nenořila do hlubší a hlubší deprese, rozhodla jsem se místo 'lockdown' nebo 'domácí vězení' říkat 'Fiesta'. 

!Olé!

Jediný, co je na momentální fiestě skvělý, je olympiáda. Díky Bohu (to je jen metafora, já vím, že On za ni nemůže) za ty papaláše, kteří se rozhodli ji nezrušit. 

Co je ale největší průšvih, že přes to, že by všichni měli sedět doma u televizorů a sledovat vrchol lidské velikosti a snahy, tentokrát nám ten lockdown, ehm fiesta, nezabírá. 

Vsuvka pro ty, co to moc nesledují. My tady v Austrálii od loňského dubna máme zavřené mezinárodní hranice, často i státní, a tím pádem se nám to tady dařilo držet relativně pod kontrolou. Dostane se sem jedině Australan, co se snaží vrátit (od loňska) domů a pěkně si připlatí. 99% případů bylo u zahraničních příjezdů, a když se nějaký případ ukázal v komunitě, byl to únik z karanténních hotelů a většinou po tzv. Bičové fiestě, se vše vrátilo do relativního normálu. 

Samozřejmě za cenu.

Teď je ovšem situace jiná.

Už ani nevím kolikátý týden je Sydney v domácí fiestě a začíná nám to všem lézt na kebuli. Když to všechno začalo, to nám bylo hej. Ale situace se pořád nelepší. Čísla furt lezou nahoru. Delta si mne ruce. A popravdě, na ulicích to až zas tak poznat nejde. Myslím, že to je všem ukradený a fiesta nefiesta, lidem už je to fuk.

Jak je možné, že se nám sem nastěhovala Delta, když máme hranice zavřené a nikdo sem údajně nemůže?, ptáte se?

Inu, všechno začalo jedním řidičem, který před 7 týdny převážel lidi z letiště tuším do karanténního hotelu. No, teď zřejmě převáží ledatak sám sebe z jedné ambasády do druhé a prosí o azyl v nějaké jiné zemi anebo si buduje někde v Pacifiku svůj vlastní ostrov, kde se může zalézt do banánové chýše jako krab poustevník. 

Jeden chlapík, co si říkal, že o nic nejde a teď díky němu do ulic vyráží armáda. Vytvoří okolo Sydney ocelový okruh, Ring of steel, ať už to znamená cokoliv. 

To je ten moderní komunismus, prohlásil manžel, při zprávách. To je ta autorita a kontrola státu ve prospěch … ehm obecného dobra. 

Smutné je, že to bohužel nezabere a tentokrát to vypadá, že se milovaného Covidu nezbavíme. Deltě se tu konečně zalíbilo a rozhodla se usadit na dýl. 

Tak v první řadě, fiesta začala minimálně o týden pozdě a teď už je … pozdě. Většina případů je na západě Sydney, kde v těch turecko-muslimsko-indických komunitách, se milují stýkat ve velkém. Taková opravdická fiesta se stovkou nejbližších rodinných příbuzných, je na denním pořádku. Tipuju si, že spousta jich ani neumí anglicky anebo se ze zásady zprávami a vládními nařízeními neřídí. 

K tomu je zima. Ano, přiznávám, zima je tady relativní pojem. Těch 20st je utrpení jen pro mé děti, které si, jako správní Ozíci, stěžují, že venku je “frikin' freezing”, tedy že*#$! mrze. 

Někdo dole nadává. Aha, já zapomněla. Manžel začal hubnout. Zase. Asi potřetí tento rok. Nadává, protože se mu nelíbí, že nemůže nic jíst (ono taky není co). Ještě že já už to vzdala. Během fiesty jsem získala čtyři nové přátele (rozuměj kila navíc) a nehodlám se s nimi nijak loučit. 

Osobně si netroufám nikomu přiznat, že já fiestu miluju. Párkrát jsem to s tím nejupřímnějším úsměvem zkusila a lidi se na mě dívali, jako bych právě obdržela Darwinovu cenu za učení klokana těsnopisu. Těžko někomu vysvětlit, že když už nemůžu trajdat po světě anebo být s rodinou na druhém konci planety, tak druhý nejlepší místo kde být, je doma. Nenamalovaná a v pyžamu.  

Během domácí fiesty jsem přesvědčila sama sebe začít zase psát. Namlouvám si, že nejlíp se mi píše na pláži, kde se občas usadím na svém oblíbeném místečku. Problém je v tom, že mám hlavu plnou pochybností a lítosti sama k sobě, že všechno, co stvořím, stojí stejně za prd. 

Abych k něčemu kloudnému vedla i děti, (rozumíte, každý rodič přeci chce, aby jeho dítě bylo intelektuál), vybíjím si svou frustraci hlavně na synovi, co tráví dny víc na Minecraft než na školním zoomu. Včera, po několikahodinovém vyhrožování, s vražedným obličejem Playstation doopravdy vypl a v doprovodu básnířských výrazů, za které by se nemusel ani Gordon Ramsey stydět, zmizel na pár minut v pokoji. 

Zbytek odpoledne jsem pak strávila s hlavou v polštáři, protože ten malej po pěti minutách psaní stvořil dva paragrafy, za jejichž vlastnictví by se Kerouac klidně do krve popral s Hemingwayem. Problém je v tom, že já bych ani po měsící týrání nic tak skvělého nezplodila. 

Vypadá to, že vláda se konečně shodla na názoru, že bez vakcíny to nepůjde. Jenže vakcíny nikdo v té naší vzorové Aulálii nechce. Ve světě jsme ostatním pro smích, protože máme nejnižší proočkovanost z vyspělých zemích. Nedivím se. Po tom, co lidi tady rok poslouchali váhavé diskuze těch našich geniálních'pollies' z Canberry (politici, co sedí ve vládě v hlavním městě), že vyčkají, že není kam spěchat, že vakcína není jistota, že je to moc uspěchné a je třeba dlouhodobě sledovat, co to dělá v jiných zemích ..., se diví, že se najednou národ pod jehlu moc nežene. 

Aspoň, že je ta olympiáda. Fiesta nefiesta, s olympiádou je to siesta. Máme ohromnou výhodu. Fandit třem zemím je fakt božský, i když je to děsně fyzicky náročný. Začíná nás všechny bolet v krku. Ale zase těch 14 kilo zlata, co jsme společně vyfandili, je nádherný pocit. 

Jen nevím, jak tu fiestu přežiju, až doplavou kluci. Mužské plavání musí být jednoznačně to nejlepší, co v televizi vysílají. Ty jejich vytesaný těla z mramoru, jsou jako Michelangelův David zkřížený s Terminátorem a Dwayne Johnsonem tím nejšlechetnějším šlechtitelem. Při pohledu na ně, si připadám jak v nějaké Řecké pohádkové legendě. Měl by se na to dívat i manžel. S tou dietou, kterou právě začal, by třeba tak mohl taky vypadat. Ale on se raději dívá, z nějakého nepochopitelného důvodu, na ženský plážový volejbal. (Pche, 'as if.' Ani ve snu. Jak kdyby taková těla byla mezi smrtelníky normální.) 

Co mě ale nejvíc na domácí fiestě nebaví je vaření a nákupy. To je fakt jak opravdický vězení. Ne, vězení je málo. Zlý sen v pekle na smyčce, to je. Furt to samé dokola a dokola. Je jedno, kolik toho nakoupím, kolik toho navařím nebo napeču. Furt mají hlad, furt není co k jídlu. Lednice a špajz jsou furt vybrakovaný. 

Jdu se zvážit.

Hned poté, co doplave stovka mužů; ... a dojím ten poslední kousek dortíku.