Pravé tváře Vanuatu aneb v zajetí snů

Jací jsou lidé na překrásném tropickém ostrově? Jaký je jejich každodenní život v pomyslném ráji, jak si jej představují statisíce lidí na Zemi? Co jim může chybět? Vždyť tady, uprostřed nekonečné azurově modré, daleko od všeho, s hřejivým sluncem nad hlavou, tady nikoho nic nesouží. 

***V tradiční kastom vesnici, něco jako náš živý skanzen, nikdo není. Myslím tím turisty. Můj příchod před pár minutami oznámil jen řidič krátkým telefonátem z jeho mobilu. Teď už slyším dlouhé hluboké houkání z tritonové mušle. Takhle nebo boucháním na dřevěný tam-tam zdejší odjakživa hlásili něčí příchod.

Těsně přede mnou se do země zapíchl šíp. Pár sekund poté další po mé pravici. Lekla jsem se až jsem poskočila. Sotva jsem se stačila uklidnit, už na mě křičel někdo zpoza křoví děs nahánějícím řevem. Přemýšlím, jestli jít dál. Opravdu se bojím a třeba jsem popletla adresu a vstupuju na místní tabu, kde nejsem vítána. Odjinud na mě kouká další domorodec s oštěpem v ruce a hrozí mi.Vážně se chystám vzít nohy na ramena.Na poslední chvíli ale vystoupí náčelník, který se mě ujme a palmovým listem naznačuje mír. Opatrně vcházím. Dochází mi, že to vše je součástí kulturního zážitku, který k návštěvě kastom vesnice patří.Těchto tradičních vesnic je na souostroví hrstka, ale i přesto se těší velké oblibě. Muž, který umí trochu anglicky mě provází a vypráví jak a proč takhle žijí. Tohle je jejich správný způsob života, takhle žili jejich předci a oni věří, že v tom mají pokračovat. Bez elektřiny, bez televize, internetu či aut. Život bílých není v souladu s přírodou. Ale proti nám žádnou zášť necítí. Je to sice smutné, ale peníze z turismu jsou potřeba a jsme tudíž vítání, lépe řečeno naše almužna do kasičky u východu.Tahle vesnice má asi 200 obyvatel, všude okolo pobíhá spousta dětí, prasat, slepic a psů. Procházíme se mezi ženami, co na zemi společně připravují oběd pro všechny. Jinde vidím babičky, jak ve stínu zručně něco pletou a jiné připravují další palmové a pandanové listy ke zpracování.Děti nechodí do tradiční školy. Učí se zde. Dívky od žen, chlapci zase od mužů. Jejich role jsou jasně určeny. Žena musí znát každou rostlinu nebo jak vyléčit každou nemoc, muž zase jak chytit kraba, postavit dům, který vydrží i ten největší cyklon nebo správně rozseknout kokos. Učí se jak nakládat s dary země, aby je uložili v době hojnosti pro horší časy. Učí se jak si udělat loď a kde a kdy je nejvíc ryb. Učí se vyprávět příběhy malbami prstem do písku, nebo jak obdělat půdu, aby rodila i příští rok. Je toho mnoho, co je v životě na těchto tichomořských ostrovech v harmonii s přírodou i oceánem čeká.Škola života je pro ně tady. Tady se naučí vše, co budou kdy potřebovat. Věří, že v jejich tradici budou jejich děti pokračovat ještě mnoho generací.A já jsem za to ráda. Tak by to mělo být. Někdo si může myslet, že je to vlastně jen divadlo, cirkus, zoo ... jak kdo chce. Já si ale myslím, že je třeba uchovat zvyky a tradice našich předků. Je třeba učit naše děti a děti jejich dětí i hodnoty životů minulých, ne jen těch dnešních omezených elektronikou a globalizací.Za jejich živé dědictví jsem upřímně vděčná.

***Už nevím, jak se jmenoval.Na černě uhelném písku jsem ho nejdřív ani neviděla. Seděl téměř nehnutě nad svou kocábkou a něco s ní dělal. Když jsem si ho na poslední chvíli všimla, usmála jsem se na něj a on mi úsměv okamžitě vrátil.Vlny oceánu se tříštily o korálové pobřeží a mořská pěna, která se občas přiškrábala až k mým šlapkám, mě příjemně zchladila před tím, než se nenávratně ztratila do písečných hlubin.Sluníčko pálilo a nebylo se kde schovat, jen na ztravněném pobřežním násepu, několik statných vzájemně prorostlých pandanů tvořilo příjemný stín.Rybář mi sám nadhodil návnadu, po které jsem okamžitě skočila. Proto jsem přece tady, uprostřed Pacifiku, daleko, na neznámém ostrově, abych poznala místní, jejich životy, kulturu i starosti.Angličtina mu moc nešla, patří ještě do staré školy a je to už sice dávno, ale chodil krátce na francouzské gymnázium. Směju se, že mně zase nejde bislamština a dál hovoříme francouzsky. Přisednu si do stínu pandanových listů a zaujatě se dívám na jeho strhané ruce, jak opravují rybářské sítě. Sezóna začne za měsíc. Musí být připraven. Teď je ryb sotva na uživení rodiny, ale za pár týdnů, svůj každodenní úlovek prodá na tržišti dole v Port Vila a to jim zajistí obživu na několik dalších měsíců. Takhle přežívají na ostrovech všichni ti, kteří nepracují v hotelech nebo na lodích.Žena nepracuje, je doma s dětmi jen občas prodá nějakou zeleninu a ovoce na trhu, a on přitom pohodí hlavou směrem dozadu. Teprve teď si všímám, jak o pár metrů dál sedí pod statným rozviklaným stromem žená, dokonale splývající v tmavém sopečném písku a v náručí drží spící batole. Druhé, trošku větší, spí vedle ní na teplém písku.Usměju se na ni a zamávám. Pokývne ke mně hlavou, ale jinak ji nezajímám.Dál pokračuju v rozhovoru s tátou, který bydlí jen pár metrů odsud. Támhle za těmi keři nahoře nad písečným návalem z pláže. Střecha nebyla skrz keře vidět, ale vyšlapaná cestička naznačovala jistý směr. V duchu jsem zatoužila se k nim podívat, ale sama jsem se pozvat nemohla a tak jsem své nadšení v sobě dusila.Dopletl síť a spokojeně ji poskládal do vydlabané špicé své kanoe, odkud vyházel nějaké staré harampádí. Pustil se do třídění a vyprávěl mi o tom, jak chtěl do světa. To tu ještě byli francouzi a tak možností bylo víc. Náhoda tomu ale chtěla a potkal svou lásku a svět se nekonal. Jeho synové ale, ti určitě se do světa podívají. „Mám pro ně velké plány. Nejdřív ale musím našetřit dost peněz, abych je mohl poslat do pořádné školy. Musí mít pořádné vzdělání, ne jako já“ a zasněně se na ně podívá do dáli.

***

„Vyberte si, Misus“, usmívá se na mě pulentní postarší dáma zpoza svého pouličního prodejního pultíku sbitého z pár bambusových klád poblíž jediné okružní silnice, která zde na ostrově je.Obdivuju její bohatství láskyplně rozhložené na banánových listech. Avokáda velikosti melounů, dozrávající papáje, kokosy zelené i zralé, několik druhů banánů, sladké brambory nebo ohromné tapioky. Přičichnu si k žlutému grapefruitu, který je větší než kopačák a z kapsy lovím padesátník. Přihodím ještě dva a vydávám se na odchod k autu spokojená s úlovkem. Bislamštinu, místní úřední jazyk neumím a tak konverzaci s milou ženou nemůžu rozvinout dál než za základní zdvořilostní fráze. Vracím se k autu.Od řeky na mě ale povolávají děti. Směju se a ukazuju jim, aby přiběhly ke mě. Zpozorněly, ale nikdo se neodváží. Matky a jiné ženy perou v řece prádlo a vůbec si mě nevšímají. Grapefruit v autě vyměním za foťák a tašku dárků, se kterýma se sem pro tuto příležitost vleču. Nejmenší chlapeček zbystří a pomalinku se odtrhne od ostatních dětí a jde ke mě. Dřepnu si a z batohu vytahuju malé použité autíčko, které mi pro zdejší děti dal můj syn.Oči se mu rozzáří a nahlíží, co tam mám ještě. Dostává ode mě tužku a sešit, ukazuju mu knížku, ze které se možná jednou bude učit anglicky. Přichází další děti a můj batoh je za chvíli prázdný. Takhle alespoň hračky, se kterými si mé děti už nehrají, najdou druhý smysl existence.Brebentí jeden přes druhého a vzájemně obdivují své nové poklady. Táhnou mě za ruku pryč od silnice. Zdráhám se, ale je jich přesila.Zastavíme se na malém travnatém náměstíčku uprostřed jejich vesnice a z jedné dřevěné chatrče s plechovou střechou vyjde opět žena, co si na mně před chvílí vydělala necelé 2 mizerné Vatu. Je mi trapně a chci odejít.Z chýše ještě vyjde mladá dívka a hodí po mě kontrolním pohledem. Turistů tady očividně moc nezastaví. Stánek je hlavně pro místní.Omlouvám se za vyrušení a chci odejít. Maminka mi ale nabízí rohožku z pandanových listů a ukazuje, abych si sedla. Odmítám, ale i dívka, Nolene, a děti se na mě usmívají a ukazují, abych pozvání přijala. Máma je zase rozežene a Nolene se rozpovídá.Ještě chodí na francouzské lyceum, ale chystá se na universitu. Jen ještě neví jestli právo nebo turismus. Chce pomoci rodičům a sourozencům. Tatínek je každý den ve městě na stavbě, kde pracuje od rána do večera za pár Vatu, které je sotva uživí. Maminka prodává, co se urodí a stará se o rodinu i starší lidi z vesnice. Je to tak běžné. Po večerech plete z listí kabelky a rohožky, které občas prodá i vě městě. Každá koruna je dobrá.Ona takhle žít nechce. I když jsou časy od revoluce před 30lety prý lepší, chce pro sebe i rodinu zajistit lepší budoucnost. Chce mít domek, jako mají ve městě. Nechce prodávat takhle na ulici. Za pár let stejně vietnamští a čínští přistěhovalci, kteří jsou už teď na každém rohu, tradici stánků s čerstvým ovocem a zeleninou zruší. A z prodeje pandanových taštiček rodinu neuživí. Každý měsíc sem připluje další nákladní loď  s levnými plastovými šmejdy z Číny ... Ne, ne, ona bude cestovat. Uvidí velká města. Vystuduje a bude mít pořádnou práci.Pomalu upíjím šťávu z čerstvého kokosu a uždibuju sladkou papáju a avokádo, které maminka přede mě na zem rozložila. Pokyvuju a hltám každé její slovo. I ony jsou nadšeny zase mým vyprávěním z mých cest. Ony nikdy nebyly ani na sousedním ostrově pár minut odsud. 

   Život v ráji nebo jenom na Zemi ... hnací silou je v každém případě síla z našich velkých snů. 

   Hezké sny.