Papouščí opereta

Některé dny se příšerně vlečou. Jiné jsou teda fakt bomba. Jako třeba den po mých narozeninách. Byl víkend a my jsme si hned od rána hráli na piráty. Naši nám s bráchou ovázali okolo hlavy šátek, a ještě před pirátskou snídaní jsme dostali lupu a mapu pokladů s velkým červeným křížkem a klikatou červenou žížalou, co prý ale byla cesta.

„Tak jo. Prima nápad!“ uznala jsem, když mi taťka v autě stáhl můj šátek přes oči, abych jakože nic neviděla. A pak jsme všichni někam jeli. Ne moc dlouho, ale z toho, co nám mamka vykládala mi došlo, že jedeme do nějakého kouzelného lesa, kde rostou jedny z nejvyšších eukalyptů Austrálie, a že podle mapy, co jsme dostali, se tam někde nachází ohromný poklad, který je chráněný tajemnýma tvorama, co vydají poklad jenom těm, co mají narozeniny.

Věděla jsem, že to je zase jedna z mamčiných her, a přestože mi bylo jasné, že tam žádný poklad nebude, nechtěla jsem jí kazit radost, a jenom nadšeně přikyvovala a pokukovala spodem šátku ven.

Naši se nejdřív, jako obyčejně, dohadovali, kterou odbočku vzít a kde zaparkovat, ale po několika nezdařených pokusech musel taťka přiznat, že ta odbočka, co ukazovala mamka hned na začátku, byla ta správná.

A tak tam jel.

Když jsem vystupovala z auta, bez jakéhokoliv varování mi něco obtěžkalo hlavu. Potom se všude okolo nás začalo něco jako svištět. Něco jsem měla na rameni a pak to zase zmizelo. Znělo to jako když chceme vyfénovat Harryho po vykoupání (to byl náš pes) a ten nám všem zdrhá pod rukama a nohama a zběsile se snaží ukrýt na stropě.

Nevydržela jsem to a strhla si šátek.

A bylo po narozeninovém překvapení.

To, co mi před chvíli sedělo na rameni a na hlavě byl nádherný bílý papoušek kakadů. Kam jsem se podívala , jich bylo spousta. „Mamííí, tatíííí, máš semínka?“ A mamka zašmátrala ve svém kouzelném batůžku, odkud vždycky vytáhne  to co potřebuju. A vytáhla pytlík slunečnicových semínek.

„Děkujůůůůů“, vrhla jsem se po něm s takovou vervou, že se mi málem všechny vysypaly na zem „to bylo o fous“, oddychla jsem si. Mamka jenom protočila oči v sloup a hodila po mě takový ten vyčítavý pohled. Ale můžu já za to, že jsem nešika po taťkovi?

Okolo nás to svištělo jako kulky v bitvě, říkal taťka. Což o to, mě se to líbilo, ale podle panického okřiku a zděšeného mávání rukama a nohama okolo sebe a poletování skoro stejně zběsilého jako těch papoušků, jsem soudila že mnoha dámám a slečnám moc ne.

Brácha ten zase stál jako zkoprnělý a kdyby si nedržel ruky na uších, aby ten řev nemusel poslouchat, asi by sebou zmítal jakbysmet.

Papoušků jsem viděla i v centru Melbourne několik. Většinou jenom jako barevnou šmouhu, jak v páru rychle s vřískotem proletěli okolo našeho hotelového okna. Nebo jsem je zahlédla skrýté vysoko v eukalyptech, jak něco dolují v těch malých oříšcích co tam nahoře rostou. Jinde jsme viděli, jak papoušci devastují omítku nákupního střediska a ve vydolovaných dírách, si dělají hnízdo.

Přilítali další a další, lezli přes sebe, poskakovali, dohadovali se o jednotlivá semínka. Byla to fakt dobrá mela. No, jako všude, když se něco rozdává zadarmo.

Mamka klikala foťákem jak o život a v duchu se určitě modlila, aby jí nedošla baterka a aby aspoň něco z toho bylo zaostřené. A já s taťkou stála s nataženýma rukama uprostřed toho zmatku ozdobená papouškama jako vánoční stromeček.

Byli dost těžcí. To teda jo. Několikrát mi sedli na hlavu, a ja myslela, že mi upadne. „Jak mají hladké a teplé tlapky, tati, že?“ Bylo to parádní.

Čas se pro mě zastavil. Úplně jsem zapomněla na poklad i na dort, co mi naši slíbili.

A lítali další a další. Nejdřív lítali v desítkách, pak stovkách a pak všichni splynuly v jeden ohromnej mrak. A mě došla zrníčka!

Vztekle jsem kopla do země, až všichni papoušci ode mě poskočili.

„To jsou potvory mazané!“ usvědčil taťka, „oni okamžitě poznají, že už jim nemáme co dát a klidně si uletí za jinýma. Nevadí. Tak jdeme hledat pokláááád, piráti!“

„To byla paráda, co? Líbilo se ti to?“ poznamenala mamka poté, co s velkými problémy odlepila foťák od oka a spokojeně se na mě usmála. Jí se to totiž taky líbilo. Až na bráchu. Ten se za celou dobu prakticky ani nehnul. Stál tam uprostřed té mely jako zkamenělej, s oběma rukama na uších, aby nemusel poslouchat ten křik. Ale nevím, jestli se bál křiku těch uřvaných slečen nebo papoušků.

Je fakt, že jejich řev je fakt ohlušující. Hlavně večer. Tam kde bydlíme, ne moc daleko od centra Melbourne, je každý večer takové halabalů, když se slétavají na hnízdění do stromů v parcích a pouliční zeleni, že kolikrát nemůžu usnout. Po pravdě, nevím co je ale horší. Jejich noční vřískot, anebo nechtěný budíček několik hodin poté ještě před rozbřeskem.

A tak jsme vytáhli mapu a po červené cestičce jsme se vydali hledat pirátský poklad. Řev papoušků vystřídalo křupání listí a suché kůry pod nohama a kličkovali jsme mezi vysokánskými eukalypty. Před sluníčkem nás stínily ohromné listy kapradin, co se nám tyčily nad hlavami. A tam v jednom obrovitánském kmeni, který jsme nemohli ani všichni dohromady obejmout, ukrytém pod obříma kapradinama v termity prokousaném doupěti, jsme našli krásně třpytící dva drahokami, 4 zlaťáky (ale ty byly jenom čokoládové) a 2 jablíčka. Přesně jak mapa ukazovala. Špica. Ty teda jsou. Pochvalovali jsme si oba s bráchou křišťály a těšili se, jak si je doma přidáme do sbírky.

„Mamííí, a můžu si jednoho papouška vzít domů?“

„Néééé“ křičel brácha. Hmm, po cestě nazpátek k autu musím vymyslet, jak ho ještě přesvědčit. „Tak aspoň klokana, ... nebo žraloka?“