Zase ten fotbal

Incidenty se opakují, kluby píší stejná prohlášení a rasisté na tribunách dál dělají přesně to, co jim desetiletí prochází. Nejsou to „jednotlivci“. Je to kultura, kterou si český fotbal vypěstoval a kterou léta nechává žít.

FC Baník Ostrava se v posledních dnech znovu ocitá ve stejném kruhu, ve kterém se český fotbal točí už roky. Na tribunách zaznívají rasistické výkřiky, při výjezdech dochází k incidentům a klub do několika hodin publikuje prohlášení. Standardizovaný text, který se mění jenom podle toho, komu zrovna klub „důrazně připomíná své hodnoty“. Až na to, že tyto hodnoty už dávno nejsou vidět.

Je zvláštní sledovat, jak se dokola opakuje stejná zápletka. Vždy to začíná šokem, pokračuje distancem a končí tím, že za všechno mohou „jednotlivci“. Ti neznámí, nepředvídatelní, samospádem se objevující lidé, které klub (jak často tvrdí) nedokáže kontrolovat. Jenže pokud se „jednotlivci“ objevují pravidelně, začíná být těžké věřit, že jde o kosmický úkaz, ne o stabilní část klubového ekosystému.

Každý, kdo někdy sledoval fotbal zblízka, ví, že kluby velmi dobře znají svou fanouškovskou základnu. Vědí, kdo jezdí na výjezdy, kdo se účastní konfliktů, kdo stojí v čele radikálních skupin. Tvrdí-li například Baník, že neví, kdo jsou lidé, kteří se opakovaně dopouštějí rasistických projevů, lže si do kapsy. Tyto skupiny nejsou neviditelné. Nejsou náhodné. Jsou součástí reality stadionu. Reality, kterou kluby léta tolerují.

Alibistická prohlášení působí jako recyklovaný text, který se vymění jednou za čas podle události, ale ne podle skutečného znepokojení. Věty o tom, jak klub „jednoznačně odsuzuje jakékoli projevy rasismu“ už znějí spíš jako povinná mantra než jako pozice, se kterou se dá něco dělat. Jde o reputační management místo odpovědnosti.

Do toho se roky opakuje další mýtus. Že klub nemůže kontrolovat chování svých fanoušků na výjezdech. To je pravda jen z části. Mnoho evropských klubů (často i s mnohem problematičtější historií) dokázalo, že systematická práce s rizikovými fanoušky je možná. Identifikace, preventivní programy, komunikace s lídry ultras, dlouhodobé zákazy vstupu, spolupráce s policií… Když to jde ve státech, kde je fotbalová kultura podstatně divočejší než ta česká, pak je těžké uvěřit, že zrovna Baník je v bezmocné pozici pozorovatele.

O to větší je odpovědnost klubu. Baník není malý regionální oddíl. Je to fenomén, značka a instituce, která má dopad na tisíce lidí. A právě proto nestačí pouhá prohlášení. Nestačí distanc. Nestačí dočasné zákazy, které se objeví tehdy, když se incident dostane do médií. Pokud klub tvrdí, že rasismus na tribunách odmítá, musí to být vidět v konkrétních opatřeních, a nejen v tiskovém prohlášení.

Otevřená debata není útok na klub. Je důsledkem toho, že interní řešení nejpíš selhala. Ticho nikdy nic nevyřešilo. Incidenty se opakují, veřejnost je sleduje, vzniká frustrace a klub stále nabízí stejnou odpověď.

Kluby mají možnost situaci změnit, pokud se rozhodnou brát svoji vlastní odpovědnost vážně. Nestačí odvést pozornost k „jednotlivcům“. Nestačí dělat, že klub stojí na opačné straně než lidé na tribuně, kteří rasisticky urážejí soupeře nebo hráče nebo náhodné lidi při výjezdu. To je falešná dichotomie. Realita je provázaná. Atmosféru stadionu utváří nejen fanoušci, ale i klub. A oba se navzájem formují mnohem víc, než si kdo připouští.

Pokud chce Baník patřit mezi kluby, které se s problémem otevřeně vypořádají, musí začít s konkrétními kroky. Identifikací pachatelů, reálnými sankcemi, systematickou prací s fanoušky, programy prevence, transparentní komunikací, a především nulovou tolerancí k nenávisti. Musí přestat předstírat, že jde o náhodu.