V Praze zavřeli bufet: No a co?

Když v Praze zavře bufet, je to tragédie. V pohraničí mizely celé vesnice, fabriky i služby. Zatímco v centru se truchlí nad „smažákem“, regiony bojují o doktory, běžnou občanskou vybavenost a pracovní místa.

Když se v celostátních médiích objeví zpráva o tom, že v Praze zavřel bufet, který tam byl 40 let, nebo že zmizela „poslední autentická hospoda“, lidé v Ústeckém či Karlovarském kraji (a obecně v pohraničí) na to často reagují se směsicí pobavení, cynismu a nepochopení. Ne snad proto, že by byli bezcitní, ale protože jejich vlastní zkušenosti se ztrátou historické kontinuity a úpadkem veřejného prostoru, ztrátou míst občanské vybavenosti a dostupnosti základních služeb jsou natolik hlubší, že podobné kauzy působí jako výkřik z jiné dimenze.

Lidé v pohraničí jsou zvyklí na to, že jejich region byl systematicky zanedbáván – ať už po válce, během komunismu, nebo i po revoluci. Zatímco v Praze se řeší, že „skončil legendární bufet“, v pohraničí zanikly celé fabriky, vesnice a infrastruktura. Tady je běžné, že poslední obchod v obci zavřel už dávno, že se muselo jezdit pro léky 20 kilometrů daleko nebo že z města zmizel poslední doktor a žádný jiný ho nenahradí. V tom kontextu ztráta jednoho pražského bufetu působí jako banalita.

Praha je pořád ekonomické centrum republiky – a to, že si někdo může dovolit řešit, že mu zavřeli stánek se smažákem, působí v kontrastu s pohraničím dost absurdně. V regionech jsou města, kde chátrají celá centra, kde polovina lidí jezdí do práce do Německa nebo kde není žádná perspektiva pro mladé lidi, kteří tak město či kraj raději opustí.

Další věc, která lidi z regionů často vytáčí, je přehnaná pražskocentrická optika médií. Zatímco pražská kauza o zavřeném bufetu dostane prostor často i v celostátních zprávách, fakt, že třeba někde v pohraničí zavřela poslední ordinace, se neřeší. Vzniká tak pocit, že média pořád žijí v bublině a nejsou schopná reflektovat realitu mimo Prahu.

V pohraničí byla po roce 1945 v podstatě přepsána celá historie – zmizeli původní obyvatelé, celé vesnice byly srovnány se zemí, došlo k masivním přesunům obyvatel a kulturní kontinuita byla přetržena. Příkladů je mnoho: města jako Most byla přestěhována kvůli těžbě uhlí, desítky německých vesnic v Krušných horách doslova zmizely z mapy. Lidé, kteří tu dnes žijí, jsou zvyklí na to, že věci prostě mizí, že se nic nemá za definitivní a že se o minulost nikdo příliš nestará. To, že v Praze lidi „vyšilují“ z konce jednoho bufetu, na mnohé působí jako nepochopení toho, co to znamená opravdová ztráta historické paměti.

Vnímání podobných pražských kauz v pohraničí je mixem ironie, odstupu a možná i lehkého pohrdání. Ne proto, že by lidé byli bezcitní, ale protože jejich vlastní zkušenost se zánikem a změnami je mnohem tvrdší a komplexnější. Když si někdo z Prahy stěžuje na „zmizelý kus historie“, může to posilovat u lidí z regionů pocit, že jejich region byl dlouhodobě přehlížen a že problémy centra se berou vážněji než realita, se kterou se oni potýkají už desítky let.

Když čtu takové zprávy, přijdou mi naprosto absurdní a odtržené od skutečných problémů. Připadá mi skoro komické, když se v Praze řeší, že si někdo musí najít nový stánek s párečkem v rohlíku. Možná by stálo za to, kdyby se občas pražské elity podívaly dál než na svůj oblíbený podnik na rohu a zamyslely se nad tím, kde a jak se skutečně žije mimo jejich komfortní zónu.