Židi na Araby jsou jak saně, Palestina na Izrael jako kat

podívejte se na ně, musíte naříkat. Tak nějak začínal přepracovaný text klasiky od V+W, který jsme s kamarádem dali dohromady před mnoha lety během jedné hodiny hudební výchovy. Nebýt toho, že se dovolává Sharona a Arafata blahé paměti a je tudíž bolestně neaktuální, mohli jsme se díky němu dnes proslavit. Ale ještě neházíme flintu do žita. Trpělivost přináší růže a dříve nebo později se na obou stranách musí objevit vůdci, jejichž jména se budou rýmovat s těmi původními. Tak už to na nekonečné časové přímce chodí.

První věc na úvod - disclaimer: Civilizačně a kulturně jsou mi mnohem bližší obyvatelé Izraele. Přinejmenším tím, že dokázali během několika desítek let vybudovat z absolutní nuly moderní prosperující stát (a mimo jiné tak nepřímo, ale zřetelně ukázali praktický dopad islámu na kvalitu života.) Rovněž uznávám, že židé (náboženské hledisko) i Židé (etnické hledisko) patří ke skupinám s nejpohnutější historií. Nemusíme ani zmiňovat holocaust, abychom dospěli k dějinám opakovaného vyhlazováni, vyhánění z domovů a téměř dvěma tisícům let soustavné perzekuce ze strany katolické církvé. Nicméně žádná z těchto okolností neposkytuje Izraeli neomezený generální pardon k provádění libovolné domácí a zahraniční politiky.

Druhá věc na úvod - v následujícím textu se nehodlám příliš věnovat současným událostem, takže si jeden krátký postřeh k nim odbydu tady: Jsem opravdu, opravdu rád, že naším současným ministrem zahraničí je Karel Schwarzenberg. (I když kdo ví? Cyril Svoboda by zase býval mohl na Blízký východ vnést onen výše zmiňovaný cenný katolický úhel pohledu.)

Navzdory mému úvodu a obecnému povědomí, celý konflikt netrvá od nepaměti a nebude se táhnout do nekonečna. O jeho počátcích, přestože by se našlo ještě dost pamětníků, se ale tady na západě nikdo moc nezmiňuje, ač jsou v tomto případě naprosto klíčové a vysvětlují v podstatě všechno, včetně budoucího vývoje. Pro naše účely postačí celý proces, včetně historického pozadí, značně zjednodušit na: Zhruba od 11. do 9. století př.n.l. existoval zhruba na území dnešního Izraele židovský "stát." Úvozovky jsou tam proto, že spíše než o stát šlo o více-méně soudržný spolek kmenů. (Zajímavost na okraj: archeologicky lze židovské osady odlišit od osad jiných kmenů podle toho, že v jejich odpadních jámách chybí vepřové kosti.) Toto území bylo následně okupováno Asyřany, Babylóňany, Řeky, Římany a Byzancí. V 7. století bylo dobyto muslimy, v 11. následovaly křížové výpravy a od 16. do 20. století bylo součástí Osmanské říše. Po celou dobu na onom území přežívala určitá židovská populace, nicméně na počátku 20. století byla drtivá většina obyvatelstva muslimská. Tou dobou se začalo rozvíjet sionistické hnutí mající za cíl vytvoření židovského státu v jeho starozákonních hranicích. Ta náboženská narážka je dost důležitá. Vzhledem ke všem historickým okolnostem je touha židů po vlastním nezávislém státě celkem pochopitelná. Co není na první pohled pochopitelé, je jejich touha založit ho na tak pitomém místě. Nuže: Izraelci založili svůj stát tam, kde ho založili, protože toto území svému vyvolenému národu daroval Hospodin. V Tóře i Starém zákoně to stojí černé na bílém. Tohle asi nemá smysl dál komentovat, takže se vraťme k historii: během první poloviny 20. století a především pak od 20. let, kdy bylo území tehdejší Palestiny pod britským mandátem, prudce narůstal počet židovských přitěhovalců. Během Druhé světové války a po ní, pochopitelně, dosáhl příliv uprchlíků vrcholu a počet židů vzrostl z několika tisíc na počátku století na cca 800 000 v roce 1948.

V květnu toho roku, den před vypršením britského mandátu, deklarovala Židovská správa nezávislost a vznik suverénního Izraelského státu. Následovala rok trvající válka s Egyptem, Syrií, Jordánskem, Irákem a Libanonem, v jejímž důsledku bylo z území Izraele vyhnáno, nebo ho samo opustilo, 700 000 muslimů, tedy přibližně 80% původního obyvatelstva. Do roku 58 pak počet židovských obyvatel vzrostl na 2 miliony. (Dnes má Izrael celkem něco přes 7 milionů obyvatel, z toho 76% židů.)

Při debatách nad osudem Kosova a Osetije se stalo zvykem kreslit paralely s rolí Sudetských Němců zuřivě trhajících s Bushovou podporou Srbsko na kusy, případně z druhé strany paralely s Československem konečně se osvobozujícím s pomocí Evropské unie zpod jha Srbského žaláře národů. (V případě Osetije se pouze prohodily strany.) Já si tedy zkusím, jen tak krátce a cvičně, načrtnout obdobnou alegorii:

V roce 3200, po dvanácti stoletích naší celkem nerušené a národně i kulturně homogenní existence, se do pohraničních oblastí Česka nastěhují během asi 40 let tři miliony Němců s odůvodněním, že se v jejich svaté knize píše, že na tento Lebensraum dává Prozřetelnost nárok jim. Poté zde jednostranně vyhlásí Sudetenland a během následujícího válečného konfliktu dojde k vysídlení 80% původních českých obyvatel.

V obrysech je to ještě trošku hrubé (Nedá se říct, že by Češi měli nějaké svaté město, který by nám Němci mohli zabrat. Leda snad kdyby obsadili Plzeň a začali tam vařit rádler,) ale podstatu to, myslím, celkem vystihuje. Důležité je, že pokud znáte tento začátek, všechno ostatní, s vyjímkou jedné kuriózní až směšné, ale přesto dost významné okolnosti, o níž se zmíním později, je už jen série vynucených kroků. Jakmile Izrael vzniknul, musel se začít zuby nehty rvát o svou pokračující existenci. Muslimové ho naopak od počátku nevyhnutelně považovali za cizí nepřátelský útvar, který zcela neoprávněně uloupil území, jež několik set let patřilo jim. A Palestinci samozřejmě těžko mohou o Izraelcích uvažovat jinak než jako o okupantech. Takže každý dělá, co umí. Muslimské státy se snaží Izrael všemi prostředky smést s povrchu zemského, Palestinci proti němu vedou všemi prostředky odboj a Izrael se všemi prostředky snaží udržet na vnitřní i vnější frontě. V praxi jsou z toho opakované invaze, útoky na civilisty a vytváření izolovaných enkláv bez přístupu k základním životním potřebám, v tomto pořadí.

Řekněme, že minulost je minulost. V čele obou stran jsou dnes lidé, kteří v převážné většině v době založení Izraele ještě nebyli na světe. Čas nelze vrátit zpět a je potřeba pracovat s tím, co máme. Takže jaká řešení existují? Asi jedinou ne úplně katastrofální cestou je rozdělení Izraele na židovský stát a Palestinu. Naneštěstí by to pro židy znamenalo vzdát se některých Bohem věnovaných území, což jaksi koliduje s oním důvodem, proč tam v první řadě vůbec přišli. Na izraelské (a americké, viz níže) politické scéně stále figuruje dost silné křídlo ultra-ortodoxních jestřábů naprosto odmítajících v této otázce jakýkoliv kompromisní přístup. Přesto, pokud někde existuje naděje, pak je v postupující sekularizaci židovského státu a racionalizaci jeho politických cílů. Na druhou stranu si je obtížné představit, že by rozdělení Izraele vedlo k definitivnímu uklidnění blízkovýchodní situace. S trochou cynismu není těžké dospět k závěru, že Irán, Egypt nebo Syrie vidí v útlaku Palestinců pouhou záminku k pokračování tohoto dědičného konfliktu.

Pravděpodobnějším konečným řešením je totální likvidace jedné ze stran a tady se dostávám k té výše zmiňované kuriózní okolnosti. Podle obecného povědomí udržuje stálé pevné pouto mezi Izraelem a USA židovská lobby ve Washingtonu (A nebo všemocné sionistické Centrum pro kontrolu nad světem, podle toho, koho se zrovna zeptáte,) ale ačkoliv její vliv nelze zanedbávat, představuje pouze menší část příběhu. Hlavní politickou a finanční silou držící nad Izraelem ochrannou ruku jsou američtí evangelíci. Lidé jako Pat Robertson, Ted Haggard nebo nám známější zesnulý Jerry Falwell. Aby nebylo mýlky, jsou to všichni zarytí antisemité, kteří nemohou vrahy Kristovi ani cítit. Proč tedy investují miliony dolarů do vytváření Izraelského PR mezi americkými voliči a proč používají svůj politický vliv k zajišťování jejich vojenské podpory? Jeruzalém je totiž svatým městem pro všechna tři Abrahámovská dogmata a křesťané tam mají také své želízko v ohni. Ve znovuvybudování židovského státu vidí někteří evangelíci naplnění biblického Ezekielova proroctví a nutnou podmínku, jež musí být splněna, aby už mohl konečně nastat ten netrpělivě očekávaný armagedon. Jakmile židé obnoví svůj Chrám na Chrámové hoře (a zbourají teda mešitu Al-Aksaa,) nastane Druhý příchod Krista na Zemi a Poslední soud. Hurá! Tito lidé se snaží za každou cenu zvyšovat napětí a bránit jakýmkoliv snahám o urovnání situace (Tady Robertson například prohlašuje, že mrtvice stihla Ariela Sharona coby Boží trest za to, že vyklidil v souladu s deklaracemi Valného shromáždění OSN některá okupovaná Palestinská území a rozdělil tak Zemi Boží.)

Sečteno a podtrženo: Křesťané podporují židy proti muslimům ve snaze vyvolat konec světa. A docela dobře by se jim to mohlo povést. Pokud se vrátím k oné hypotetické likvidaci jedné ze stran, nikdo nepochybuje o tom, že Izrael vlastní významný jaderný arzenál a že by ho neváhal v krajní situaci použít. O vybudování jaderného arzenálu ale také usiluje Irán a pravděpodobně i Egypt. V Iránu se představa jaderné války pro změnu příznivě snoubí s legendou o Dvanáctém imámovi, jehož údajný brzký příchod má předznamenat...ehm, konec světa. Nejpravděpodobnějším rozuzlením je tudíž scénář, v němž za 10-15 let Irán vyvine termonukleární hlavice a jejich účinné nosiče. Tešně před tím, než je bude moci použít, zahájí Izrael preventivní jaderný úder. Jeho nukleární agrese poskytne všem muslimským státům záminku k zahájení totální války a zároveň znemožní Spojeným státům (které se v té době téměř jistě nebudou těšit hegemoniální pozici, jakou zaujímaly ještě před pěti lety) účinně zasáhnout na jeho podporu. Celý region se promění v radioaktivní poušť a tím se konflikt definitivně vyřeší.  

Izrael je místem střetu tří destilovaných lidských hloupostí a tedy více než vhodným jevištěm k ukončení existence našeho druhu. Jeho vznik na tomto specifickém území byl zásadní chybou, motivovanou těmi nejhloupějšími pohnutkami. Díky této historické zátěži je velmi těžké v současnosti někoho označit za viníka, když Palestinci bojují proti šedesát let trvající okupaci a útlaku a Izraelci se brání proti šedesát let trvajícím teroristickým útokům. A pokud neexistuje viník, tak kdo má tedy ustoupit? A co by ústup v tomto případě vlastně znamenal? Nejlepším, a ovšem zcela nerealistickým, řešením by bylo zakoupení 22 tisíc kilometrů čtverečních australské půdy ze společných arabsko-izraelských fondů a transplantace židovského státu na opačnou stranu světa.