Mučení a jiné nelidské zacházení

V jedné místnosti jedné budovy uprostřed velkého města ubíhají vteřiny na elektronické rozbušce špinavé bomby, která během několika hodin zabije tisíce lidí a na stovky let zamoří radioaktivitou krajinu v okruhu mnoha kilometrů. Před vámi sedí terorista, o němž s naprostou jistotou víte, že zná konstrukční detaily bomby a místo, kde je ukryta. Jak se zachováte?

Tento notoricky známý příklad představuje formu argumentu v právnické hantýrce známou pod pojmem reductio ad absurdum, tj. dovedení do krajnosti. Účelem je dokázat protistraně, že její pozice, je-li následována až do logického konce, plodí nelogické výsledky. V tomto případě poukazuje na to, že absolutní zákaz mučení není za všech okolností udržitelný.

Odvážím se tvrdit, že naprostá většina lidí by souhlasila s tím, že při splnění všech výše uvedených podmínek by bylo nejen nezbytné, ale také morálně obhajitelné získat od vyslýchaného nutné informace jakýmikoliv prostředky. Jaké praktické poučení lze ale z tohoto ideálního příkladu vyvodit?

Teroristé jsou v současnosti schopni naplnit první premisu příkladu a ohrozit tak tisíce životů. Někteří, například MUDr. Roman Joch, to vnímají jako dostatečný důvod pro institucionalizaci 'zostřených výslechových metod.' Doktor Joch se jmenovitě zmiňuje o waterboardingu, metodě, při níž je vyslýchaný připoután v nakloněné poloze vleže, s nohama výše než hlavou, přes obličej je mu přetažena látka nebo celofán s otvorem pro ústa a následně je mu na obličej lita voda. Doktor Joch v zásadě argumentuje, že waterboardingem je pouze simulováno topení a nedochází při něm k narušení tělesné integrity subjektu. Zároveň vyvolává extrémní pocity úzkosti s průměrnou 'výdrží' vyslýchaných pouhých 14 vteřin (uvádí MUDr. Joch) a tudíž představuje velmi účinný interogační prostředek. Z tohoto důvodu, pokračuje, by měl být uzákoněn jako nástroj pro krajní situace typu tikající bomba, aby k jeho použití docházelo za dodržení všech pravidel a my tak zároveň byli uchráněni pokrytectví lidí, kteří chtějí bezpečí, ale nechtějí vědět, co se děje ve výslechových místnostech tajných služeb.

Na začátek bude fér uvést, že s názorem MUDr. Jocha hrubě nesouhlasím. V prvé řadě koriguji několik faktických údajů uváděných v diskutovaném článku. Waterboarding není simulací topení. Je to řízené topení. Vyslýchanému při něm vstupuje voda do úst a do nosu, což způsobuje dušení a samozřejmě může vést i k smrti utonutím. Mimo to při něm, opět zcela nepřekvapivě, hrozí poškození plic a v případě dlouhodobého nedostatku kyslíku i poškození mozku. Waterboarding byl během celé historie, už od středověku, považován za mučení a Spojené státy také po druhé světové válce odsoudily jako válečné zločince japonské vojáky, kteří tuto metodu použili proti americkým zajatcům. To ale nejsou ty hlavní důvody, proč považuji legalizaci waterboardingu za nepřijatelnou.

Waterboarding naplňuje znaky definice uvedené v Úmluvě OSN proti mučení z roku 75 (Jednání, při kterém je člověku úmyslně způsobena silná bolest nebo utrpení, ať už fyzické nebo psychické,..., je-li působeno veřejným činitelem nebo jinou osobou s jeho pověřením nebo s jeho výslovným nebo tichým souhlasem...)  Podle mezinárodního práva představuje zákaz mučení ius cogens - zvykovou normu, od níž se není přípustné odchýlit, zavazující bez rozdílu všechny státy, ať už jsou stranami Úmluvy nebo ne. Z tohoto hlediska není waterboarding vůbec možné žádným způsobem uzákonit. Ale ani to není jeden z hlavních důvodů proti.

Pokud bych chtěl apelovat na city, dodal bych, že waterboarding byl v minulosti používán inkvizicí, gestapem, Rudými Khméry a v americkém vojenském výcvikovém programu SERE je používán v rámci fáze "Co když se dostanete do zajetí totalitního režimu neuznávajícího lidská práva." Pokud bych chtěl apelovat na city MUDr. Jocha, připomněl bych, že jeho favorit v amerických volbách, John McCain, bývalý zajatec Viet Congu, považuje waterboarding za zcela nepřijatelný. Ale to pořád není podstata problému.      

První z mých tří zásadních námitek (Jež se všechny vztahují na kterýkoliv typ 'zostřených výslechových metod,') se týká rozporu mezi ideálním případem tikající bomby a reálnými situacemi, s nimiž se musí bezpečností složky potýkat. Aby totiž bylo mučení zajatců i v onom extrémním případě ospravedlnitelné ale také vůbec k něčemu dobré, musí být splněny dvě podmínky. Musíte si být jistí, že vyslýchaný požadované informace vůbec má, a zároveň si informace tímto způsobem získané musíte být schopni bezprostředně ověřit. U první podmínky reálně hrozí, že budete mučit člověka, který vám není schopen říct to, co chcete slyšet. Průměrná výdrž má být 14 vteřin, ale co když nemáte žádný prostředek, který by zafungoval jako stopka? Za jak dlouho mučitelé dopějí k názoru, že to asi přece jen nevíte? A zblázníte se před tím, nebo ne? Při nesplnění druhé podmínky je metoda rovněž neospravedlnitelná, protože získané informace nemají žádnou hodnotu. Nemůžete se vyslýchaného obecně ptát, jaký další útok Al-Kajda plánuje, protože v tu chvíli nemáte jak zjistit, jestli mluví pravdu. Oběti mučení vám řeknou cokoliv, aby mu unikly, obzvlášť to, co byste chtěli nejraději slyšet. Obě tyto okolnosti buď zužují okruh situací, v nichž by mohl být waterboarding použit, na naprosté minimum, nebo v důsledku povedou ke zbytečnému cílenému utrpení lidí.

To souvisí s druhou výhradou, možností zneužití. Řekněme, že se rozhodneme pro první cestu a zákon formulujeme tak, že waterboarding bude použitelný jenom ve zcela vyjímečných případech, na subjektech, u nichž si jsme 100% jistí, že vědí, kde je bomba ukryta. I když pominu otázku, zda k této situaci už někdy v historii vůbec došlo, pořád zůstává jeden zásadní praktický problém. Ve chvíli, kdy bude mučení uzákoněno a jeho pachatelé budou beztrestní, stane se z něj prostě další z palety prostředků v arzenálu bezpečnostních složek a jeho hranice se tak začnou obrušovat. (Pouze pro situace extrémního bezprostředního ohrožení? Tohle je situace extrémního bezprostředního ohrožení! Možná si nejsme úplně jistí, jestli to ví, ale co když ano? Když se ho nezeptáme, mohly by kvůli naší chybě zemřít tisíce lidí!) Vedoucí výslechů jsou vystaveni silnému tlaku a nikdo si nevezme na zodpovědnost potenciální katastrofu způsobenou nevyužitím všech nástrojů, které byly v tu chvíli k dispozici. Toto platí i pro jakékoliv výbory, komise nebo jiné kontrolní orgány, které by na výkon dohlížely. Na okraj uvedu, že podle některých údajných účastníků přednášky na toto téma doktor Joch údajně zastával názor, že mučením by měli být pověřeni lidé, kteří vůči němu mají principiální odpor a kterým by tato aktivita byla nepříjemná. (Bylo-li tomu skutečně tak,) nevím, zda je MUDr. Joch velkým fanouškem Josepha Hellera, ale zajímalo by mě, jakým způsobem by prováděl výběr kandidátů na pozice, které by zahrnovaly výkon této činnosti. Kdokoliv, kdo by se o takové zaměstnání ucházel, by evidentně nemohl s mučení mít zas až tak velký probém a přihláškou na konkurz by se tudíž automaticky diskvalifikoval. Popřemýšlejte, co to implikuje o hypotetických vedoucích waterboardingových výslechů.  

Třetím základním problémem je dopad uzákonění mučení na naši civilizaci. Doktor Joch uvádí, že mučení může zachránit tisíce životů. Já myslím, že dlouhodobě by jich stálo mnohem více. Naší hlavní zbraní v boji s terorismem a politickým islámem obecně jsou úspěchy, kterých jsme jako kultura dosáhli. Západní země jsou bezpečné a bohaté a jejich obyvatelé svobodní. Mají-li se muslimové začít ptát, čím to, že jedinou zemí s majoritou muslimského obyvatelstva alespoň připomínající demokracii je Turecko a to pouze proto, že v rozporu s běžnou interpretací islámu striktně odděluje náboženský a politický život; mají-li se začít ptát, proč země jako Saudská Arábie, Irán nebo Lybie patří k největším narušitelům lidských práv na planetě a proč islámské země nevyvážející ropu, například Somálsko, Súdán nebo Pákistán, patří k nejchudším státům s nejnižší kvalitou života; mají-li se začít ptát, proč tolik obyvatel těchto zemí emigruje za svobodou a prosperitou do západní Evropy a ne naopak... Má-li k čemukoliv z toho dojít, nemůžeme začít zahazovat principy, které nejjasněji ukazují rozdíly mezi svobodou a totalitou. I kdyby mučení představovalo taktickou výhodu, ze strategického hlediska jde o výraznou přítěž.

Až budou příště agenti MI6 zvažovat, zda nemají u tohoto konkrétního zajatce použít nějaký ostřejší způsob výslechu, chci, aby tak činili s vědomím, že jednají protizákonně, že se v nejlepším případě dopouštějí nutného zla a že na toto rozhodnutí eventuelně vsázejí svou kariéru a svobodu. Pak si totiž budu v rozumné míře jistý, že mučení bude použito pouze v situaci, kdy bude nezbytně nutné. Myslím, že pokrytectví v tomto případě představuje přijatelnou cenu. 

Abych nekončil příliš depresivně, když už jsme u té Saudské Arábie...