Sen o černém hřebci

Včera se mi zdál sen. A byl to vskutku podivuhodný sen. Já jsem byl já. Všechno okolo mě bylo vším tím okolo mě, co tak důvěrně znám. Prožíval jsem ve snu úplně tu samou realitu, kterou znám, když bdím. Jen jedna věc byla jinak.

Neměl jsem strach. A hned jsem se cítil jako král. Plný odvahy a síly. Byl jsem studnice všech možných nápadů a vizí. Ale to nebylo všechno. Já je byl dokonce schopný uskutečnit. Byl jsem doslova k nezastavení.

Byl jsem jako černý hřebec pádící tryskem za svými sny. Čiré štěstí. Leč v ten nejkrásnější momentu radosti jsem se vzbudil. A dostal strach, zda jsem nezaspal. Cestou do práce mě přepadla obava, zda zvládnu oslovit tu krásnou blondýnku z 3. patra.

Při obědu jsem se trochu vyděsil, zda se mnou bude šéf spokojený a přiklepne mi ty kvartální bonusy, abychom mohl z týhle šlamastyky aspoň na dva týdny pryč. A když jsem doma konečně ležel na pohovce, začal jsem se strachovat, jestli vůbec kdy řeknu na fotbale Pepovi, že se mi fakt nelíbí, jak se ke mně chová. Že už to překračuje všechny meze.

Naštěstí před spaním mě přepadla jen jedna malá obava, abych zase neusínal dvě hodiny jako včera, když jsem se snažil nepochybovat o svojí tučnější postavě. Pak jsem usnul. Byl jsem zase král. Neohrožený hřebec plný sil a sebevědomí. Všechno jsem si splnil. Všechno jsem zažil. Ale co dál? Napadla mě kacířská myšlenka.

Co kdybych se i po probuzení i přes všechny ty strachy choval tak, jako bych je neměl? Co kdybych se strachem nenechal ochromit, ale byl akční i tak. Co kdybych byl ten černý hřebec, i když jsem vzhůru a bdělý? Zkusím to na týden a uvidím, co to přinese. Možná právě takhle se z poddaného stává král a ze služky královna. No a na jak dlouho to zkusíte vy?