Dobře napsané!

Být s jistou mírou objektivní sebekritičnosti sám sebou spokojen, vytváří základ pro dobré vztahy. A nejenom partnerské.

PS. Moje zkušenosti s otevřenými upřímnými projevy v uzavřených diskrétních skupinách prokazují, že tak rozšířená, ale před ostatními zakrývaná sebelítost (zejména mezi mladými), má většinou příčinnou souvislost se ztrátou schopnosti nést plnou a nedílnou odpovědnost za svůj život.

(Dál to rozvádět nebudu, neb je to na širší debatu)

Možná někdy chvilku trvá, než k tomuhle uvažování dorosteme a než se ho naučíme. Možná si před tím někteří potřebují tak trošku rozbít hlavu při snaze prorazit zeď. Ale i to může pomoci si dopřát vztah milý a laskavý. Klidně se tomu může říkat dospělý. Vám

Nekecáte :)

Občas vidím na svém muži, že se mu něco nelíbí, jen nechce mluvit, protože se bojí. Má zažito z předchozích vztahů, že pokud promluvil, bylo zle. Učím ho říkat věci nahlas. Bez velkých emocí pojmenovat důvod nelibosti a popovídat si o tom. Najít spojnici, ne dělítko. Nic není špatně, pokud to dobře oba zpracujeme. :)

Já jen pamatuju, že hned, jak jsem poznal Jaru, tak krátce na to vzniklo kolem nás hodně hezkých vztahů. Ne tak hezkých, jako ten náš, ale skoro. Tak nevím, zda se opravdu inspirovali nebo to byla náhoda:))