Co dokáže pohřbít i ten sebelepší vztah?

Setkáme se. Přeskočí jiskra. Rozdmýcháveme ji. Ten druhý je úplně božský. Ta druhá je prostě božská. Dokonalý protějšek. Rozumíme si. Snažíme se mít to spolu hezké. Božské. Smějeme se. Milujeme se. Bavíme se. A bojíme se … 

 …  abychom něco nepokazili. Vždyť ona/on je tak super! A tak přecházíme všechny ty malé ( i velké) trable, které vznikají. Radši v sobě mnohé emoce a projevy polykáme. Přece o nic tak zásadního nejde. Občas uděláme kompromis, který nechceme ... o nic přece nejde.

 Občas tu a tam ustoupíme ze své hranice. Ze svého postoje, přání ... potřeby. Postupně se z toho stává určitá vztahová strategie. Bláhově si myslíme, že právě tím vztah budujeme, utužujeme a děláme si to hezké. Jenže s každým takovým hořkým polknutím a autentickým nevyjádřením sebe sama, s každým takovým malým sebezapřením ve jménu vztahu nebo partnera, nám někde uvnitř vzniká pěkně toxický guláš … guláš vzteku (a nenávisti). Který postupně otravuje a zraňuje především nás samotné. 

A když už máme břicho takového guláše plné, začíná nám lézt i ušima. Ta tam je harmonie. Ta tam je těšení se na toho druhého. Ta tam jsou všechny ty příjemné a magické chvilky. Zůstává jen zvláštní neviditelná pachuť. Z milenců a přátel se pozvolna stávají nepřátelé. 2 zraněná zvířata bojující o svůj kousek vztahového území. Pryč je laskavost, vstřícnost, otevřenost a upřímnost.

 Někde v hloubi pak zůstávají litry toxického guláše složeného ze všech ublížení, zranění, sebepopření, ustoupení přes vlastní čáru, všech nevyřčených názorů, pocitů a myšlenek. 

V téhle fázi vztahu se láme chleba. Buď jeden nebo druhý (ideálně oba) v sobě najdou sílu a odvahu a začnou otevřeně a přímo komunikovat, co všechno si v sobě nosí, co všechno v sobě potlačili, neřekli a proč … nebo vztah nebude mít dlouhého trvání. Případně setrvávat v takovém svazku nepůjde bez brnění a suspenzoru. Nebo pevného hradu obehnaného vysokou zdí. 

A možná je tady ještě lepší varianta. Možná úplně nejlepší je od začátku v sobě nic nepotlačovat, ale pevně, s klidem i láskou otevřeně sdělovat svoje pocity a myšlenky v tu chvíli, kdy cítím, že chci. Případně hned, když si uvědomím, že jsem to neudělal v ten správný okamžik.  

To je ta bájná autenticita a opravdovost, kterou se kdekdo ohání. V důsledku to nemusí být vůbec nic “velkého” nebo vznešeného. Jde o to neignorovat ani ty maličkosti. Ani ty malé pocity. Když se mi něco nelíbí, ozvat se. Když se mi něco líbí, ocenit to. Je to mravenčí práce být pozorný k sobě a k tomu co vlastně chci já. Být vnímavý ke svým potřebám a svým přáním a automaticky z nich neslevovat kvůli komukoli jinému. 

 Cesta je nebát se postavit sám za sebe i se všemi možnými riziky. Stojí to za to. Věřte, že jen tak si vás bude ten druhý vážit. Jen tak si budete vážit sami sebe. Cesta je v odvaze se druhému otevřít a svobodně vyjádřit, co cítím a proč to tak cítím. Bez obhajování a ustrašeného vysvětlování. Cesta je v sebepoznání - kdo jsem, co opravdu chci a co fakt nechci. Bez toho budu želé tvarované tím druhým.