Superdávka? Spíš superproblém.

Jednoduše řečeno: Krásně zabalený balíček, který přistane do klína příští vládě. Sociální systém potřebuje reformu. Potřebuje ji urgentně, srozumitelně a hlavně promyšleně.

Jenže místo toho, aby nějáká vláda přinesla dlouhodobé řešení, servíruje veřejnosti nový koncept „superdávky“. Na první pohled zní vše skvěle: jednoduchost, sloučení několika dávek do jedné, méně papírování, větší dostupnost. Jenže, jak to často bývá, ďábel se skrývá v detailu – a tenhle detail má podobu miliard, které v rozpočtu prostě nejsou.

Ministr práce přišel s nápadem sjednotit příspěvek na bydlení, přídavek na dítě a příspěvek na živobytí do jediné univerzální dávky. Což o to – samo o sobě by to mohlo být užitečné. Jenže v realitě, jde o návrh, který dramaticky zvyšuje počet příjemců i výši podpory. Což logicky bude znamenat navýšení výdajů z rozpočtu. V časech rozpočtových deficitů a narůstajícího dluhu zní slovo „nezodpovědnost“ docela přiměřeně.

A přitom to celé přichází z dílny vlády, která se prezentuje jako ta „zodpovědná“. Jenže místo aby se ujasnila priorita, tedy komu chceme pomáhat a proč, rozmazává se všeobecnost a mizí motivace. Opoziční experti upozorňují na ztrátu cílení, riziko zneužívání a návrat ke starým chybám. A přitom jde o reformu, kterou by správně měla připravit příští vláda – protože tato už nebude mít sílu ji plně zavést.

Z „dárku“, který má vypadat jako vstřícnost a sociální citlivost, se tak klube tikající rozpočtová bomba. Bude totiž velmi těžké „sebrat“ něco, co už lidé dostali. I kdyby šlo o omyl, nedorozumění nebo populismus. Příští vláda si tedy může vybrat – buď uřízne superdávku a stane se „zlou“ a necitlivou, nebo ji ponechá a ztratí fiskální důvěryhodnost.

To, co vypadá jako dárek, je tedy ve skutečnosti záludná nástraha. Sociální politika si zaslouží pečlivost, analýzy, diskuzi a odvahu. Ne rychlé titulky, zmatek a účet, který zaplatí ti, kteří o nic nežádali.