Odbory oslavují „revoluci“. Na tabulky mladé nenalákáme

Ministerstvo práce a odbory se předhánějí v krasomluvě o tom, jaká „revoluce“ nás čeká v platových tabulkách od ledna 2027.

To, že základní tarif konečně nebude začínat pod úrovní minimální mzdy a zaměstnavatelé nebudou muset doplácett zákonné minimum, však není žádný revoluční zázrak. Je to narovnání stavu, který byl dlouhodobě neudrželný a narušoval základní logiku odměňování.

Pokud si ale někdo myslí, že tato úprava vyřeší hlubokou personální krizi v sociálních službách, zásadně se plete.

Na tabulkový diktát mladou generaci nenatáhnete

Žijeme v době, kdy se sociální práce dramaticky proměňuje. Od pečovatelů a sociálních pracovníků vyžadujeme čím dál vyšší odbornost, zvládání moderních asistivních technologií, vysokou míru samostatnosti a neuvěřitelnou psychickou odolnost.

Když dnes do oboru přichází mladý člověk po škole, tabulkový systém pro něj není motivací, ale výsměchem. Mladá generace neslyší na to, že si na důstojný plat počká třicet let. Chce vidět perspektivu, spravedlivé ohodnocení za podávaný výkon a možnost růstu HNED. Jenže jak má ředitel zařízení takového člověka zaplatit a udržet, když mu tabulka určí fixní částku podle věku a rozpočet na osobní příplatky je tak omezený, že z něj nelze vytvořit reálnou motivační složku?

Odborná a náročná sociální práce se nedá dělat „jenom srdcem“. Srdce nájem nezaplatí, rodinu neuživí a složenky na konci měsíce nesmaže. Pokud chceme, aby sociální služby byly atraktivním a respektovaným oborem, musíme do nich dostat reálné finance a dát manažerům volnost v odměňování podle kvality práce, ne podle počtu odsezených let.

Dva světy: Stávkující zdravotníci vs. mlčící sociální služby

Při čtení velkolepých prohlášení o „revoluci v tabulkách“ člověka nechtěně napadne jedno srovnání. Když mají zdravotníci pocit, že jsou jejich platy nedostatečné nebo že systém nefunguje, dokážou se sjednotit. Jdou do protestů, vyhrožují výpověďmi z přesčasů, stávkují . Vláda ustoupí, protože ví, že bez lékařů a sester se nemocnice zavřou.

V sociálních službách je ticho.

Proč pracovníci v sociálních službách nestávkují? Protože si to z podstaty své práce a lidskosti nemohou dovolit. Kdo by se postaral o seniory na lůžkách? Kdo by nakrmil a přebalil lidi s těžkým kombinovaným postižením? Kdo by byl u těch, kteří nikoho jiného nemají? Tento pocit obrovské odpovědnosti k nejslabším dělá ze sociálních služeb snadný terč pro přehlížení.

A co na to odbory? Odborářští předáci sice dnes tleskají vládnímu návrhu, ale pojďme si položit upřímnou otázku: Kdy naposledy se odbory skutečně tvrdě a nekompromisně zastaly pracovníků v sociálních službách? Kdy naposledy vyjednaly systémovou změnu, která by reálně zvedla prestiž a příjmy lidem v přímé péči?

Změna tabulek je nutné minimum, aby systém neporušoval zákonné normy. K opravdové revoluci v sociální péči má ale dnešní politická dohoda ještě hodně daleko.