Neviditelní lidé mezi námi (díl II)

Dnes ráno jsem šel do pekárny. Před vchodem stála postarší paní, možná kolem sedmdesátky. Vlasy sčesané do pevného drdolu, na sobě starý kabát, trochu obnošený, ale čistý.

Držela v ruce plátěnou tašku a dívala se, jak lidé vcházejí a vycházejí. Chvíli jsem si myslel, že čeká na někoho známého. Pak jsem si ale všiml: pohled jí sklouzával na každého, kdo držel v ruce drobné.

Kupoval jsem si kávu a housku, a když jsem vycházel, oslovila mě. „Prosím vás, neměl byste pár korun na rohlík?“

A víte, co mě v tu chvíli napadlo? Kolikrát jsem slyšel, že lidé „na ulici“ si za to mohou sami. Kolikrát jsme slyšeli historky, jak je stejně všechno podvod. Ale tady stála paní, která by mohla být moje babička, a potřebovala si koupit rohlík.

Dal jsem jí pár drobných, ale mnohem víc než ty peníze ji potěšilo, že jsem se zastavil. Že jsme chvíli mluvili. Že jsem ji viděl.

Tohle druhé pokračování nechci ukončit výzvou „musíte dávat peníze každému“, protože to není pointa. Pointa je všímat si, kdo kolem nás žije. Pointa je mít oči i srdce otevřené. Protože i když stát staví sociální systémy, bez lidské blízkosti to stejně nikdy nebude dost.

Když přemýšlím nad tím, co by mohlo být příště, říkám si: co takhle podívat se na příběhy lidí, kteří pomáhají? Sociálních pracovníků, pečovatelek, dobrovolníků. Protože oni často znají realitu, kterou většina z nás míjí. A možná právě oni jsou ti hrdinové, o kterých bychom měli začít psát.