Když selže stát a kraj, odnáší to rodiny: likvidaci péče pro nejtěžší autisty

Jako ředitel organizace, která denně poskytuje sociální služby a potýká se s realitou financování, se mi zpráva o blížícím se konci ostravského „domečku“ spolku Mikasa čte s nesmírnou hořkostí.

Příběh osmi rodin, které se po letech brutálního vyčerpání, domácího násilí, demolování bytů a absolutní izolace dočkaly kousku lidské důstojnosti, aby o ni kvůli úřednickému ping-pongu mezi ministerstvem a krajem po dvou letech opět přišly, je personální a manažerskou tragédií.

Tento případ obnažuje hned několik systémových iluzí a tabu, o kterých se v Česku sice šeptá na chodbách, ale málokdo z vedení je pojmenuje nahlas.

Neúprosná matematika: Jeden na jednoho není luxus, ale bezpečnostní minimum

Náměstek hejtmana se v médiích ohání čísly, že průměrná platba na lůžko je 450 tisíc korun, zatímco Mikasa dostávala dvojnásobek. Tento argument je ale z manažerského hlediska naprosto lichý a nebezpečný. Specializovaná péče o lidi s nejtěžší formou autismu a problémovým chováním se nedá srovnávat s běžným provozem domova pro seniory.

Pokud máte klienty s těžkými afekty, kteří v záchvatu dokážou zdemolovat ložnici nebo fyzicky napadnout své okolí, personální klíč 1 pracovník na 1 klienta není luxusním nadstandardem. Je to naprosté minimum pro zajištění bezpečnosti – jak pro klienta samotného, tak pro personál. Pokud ředitel zařízení z finančních důvodů musí stáhnout stav ze šesti lidí na čtyři, a při nemoci tam zůstanou tři na osm nejtěžších autistů v zemi, hazarduje se lidskými životy. Služba se za těchto podmínek stává neprovozovatelnou nikoliv proto, že by management nechtěl, ale protože nese právní a morální odpovědnost za bezpečí lidí v budově.

Zaměstnanci v sociálních službách nestávkují. Zneužívá systém jejich etiku?

Představme si, že by lékaři nebo zdravotní sestry v nemocnicích čelili takovému podfinancování, že by jim hrozilo nevyplacení mezd nebo okamžité uzavření oddělení. Společnost by okamžitě zažila masivní stávkovou pohotovost, protesty a politické turbulence. Zdravotníci mají v rukou silné páky a nebojí se je použít.

Pracovníci v sociálních službách ale nikdy nestávkují. Proč? Protože jejich profesní etika a morální kompas jim to nedovolí. Vědí, že pokud nepřijdou do práce, jejich klienti – lidé zcela závislí na cizí pomoci – zůstanou bez jídla, bez léků, v nedůstojných podmínkách. Nemohou nechat imobilního seniora nebo autistické dítě v afektu zamčené v pokoji a jít demonstrovat před krajský úřad.

Systém na tuto tichou loajalitu a obětavost bohužel hanebně spoléhá a zneužívá ji. Stát a kraje si zvykly, že sociální služby „nějak přežijí“ a zaměstnanci budou dál tahat dvanáctihodinové směny za plat, který často nedosahuje ani průměrné mzdy, přestože míra jejich psychické a fyzické zátěže je extrémní.

Problém nejsou jen finance, ale manažerská zbabělost

Alibismus, který v tomto případě vidíme, je ukázkový. Kraj tvrdí, že funguje jen jako „průtokáč“ a dostal málo peněz, ministerstvo kontruje, že poslalo kraji o 88 milionů více než loni. Výsledkem tohoto politického přetahování je likvidace osmi rodin, které se ocitají v kleštích.

Chyba je v nastavení priorit a absenci krizového managementu na krajské úrovni. Pokud je v celé republice pouze sedm takto specifických zařízení, musí kraj k takové službě přistupovat jako k naprosto kritické infrastruktuře. Nemůže ji financovat mechanickým klíčem jako běžný spolek na volnočasové aktivity. Když stát nařídí zvýšení platových tarifů (což je správně, lidé si to zaslouží), ale kraj tyto peníze nerozpočtuje cíleně tam, kde je potřeba stoprocentní personální pokrytí, je to selhání managementu veřejných financí.

Závěr

Pokud v září „domeček“ pro nejtěžší autisty skutečně skončí, bude to prohra nás všech. Bude to vzkaz všem rodinám pečujícím o handicapované, že stát je v krizové situaci nechá na holičkách. Jako ředitel vím, jak těžké je vybudovat funkční tým, získat důvěru rodin a nastavit bezpečné procesy. Zničit to škrtem pera kvůli chybějícím třem milionům korun je manažerská slepota.

Sociální stát se nepozná podle toho, kolik letáků a PR kampaní o lidskosti vytiskne, ale podle toho, jak se dokáže postarat o těch několik desítek nejpotřebnějších a nejzranitelnějších občanů. Je nejvyšší čas, aby politická reprezentace přestala politikařit a začala sociální služby řídit s manažerskou odpovědností a hlubokým respektem k těm, kteří v nich bez stávkování denně nechávají své zdraví.