Když krade ten, kdo má pomáhat

Někdy člověk jen nevěřícně zírá. Čte si nadpis článku, který oznamuje, že ředitelka městské příspěvkové organizace z oblasti sociálních služeb byla vzata do vazby kvůli podezření ze zpronevěry.

V hlavě se začne rojit lavina otázek – proč? jak? za co? A hlavně, jak je tohle vůbec možné?

Sociální služby jsou oblastí, která je postavená na důvěře. Všechno, co v nich děláme, ať už jako pracovníci, vedoucí, nebo ředitelé, stojí na neviditelném, ale pevném mostě důvěry mezi námi, klienty, rodinami i veřejností. Když někdo na vedoucí pozici zneužije své postavení a začne „brát, co mu nepatří“, nezboří jen ten most. Zničí i kus cesty, po které jdeme všichni.

To strašně zamrzí, prootže ta práce v sociálních službách je poslání.

Ano, nevynášejme předčasné soudy, počkejme si na rozsudek. Ale i samotné podezření, natožpak vazba, u člověka v čele městské organizace, je hlubokým otřesem. Nejde tu jen o „pár tisíc“ nebo nějaký účet. Jde o důvěru desítek zaměstnanců, stovek klientů, jejich rodin, a celé odborné veřejnosti. Jde o jméno města. A hlavně jde o pověst celé oblasti sociálních služeb, která už tak bojuje s nedostatkem lidí, financí a někdy i uznání.

Pracovníci v sociálních službách často pracují za hranicí sil, za nevelké mzdy, a přesto dávají do práce celé srdce. A když pak čtou, že někdo v jejich čele bral peníze ze služeb pro své vlastní potřeby, je to plivanec do tváře všem poctivým lidem v systému.

Chápu, že „peníze nesmrdí“, jak se říká. Ale z peněz, které jsou určené na péči o seniory, osoby s postižením nebo jinak znevýhodněné lidi, si brát – to je lidské i morální dno. To není jen krádež – to je zrada.

Česká republika není rozvojová země. Máme tu funkční systém, kontrolní mechanismy, dotační tituly, přístup k evropským penězům. Nejsme odkázaní na „obálkové hospodaření“. Pokud někdo sahá na veřejné peníze, protože mu nestačí jeho plat, měl by jít dělat jinou práci. V sociálních službách není místo pro hrabivost.

A co teď?

Především: musíme si z toho vzít ponaučení. Posilovat kontrolní mechanismy. Vybírat vedoucí pracovníky podle charakteru, nejen CV a známostí. A také veřejně říkat, že takové chování je nepřijatelné. Bez výmluv, bez relativizace. Jen tak můžeme chránit to, na čem nám záleží – dobré jméno našich služeb, důvěru veřejnosti a respekt k těm, kdo si pomoc opravdu zaslouží.