Když docházejí slova, přichází berle. A tím končí civilizace.

Je jedno, jestli milujete Andreje Babiše, nebo při vyslovení jeho jména převracíte oči. Je jedno, jestli volíte levici, pravici, střed nebo raději nevolíte vůbec.

V momentě, kdy někdo sáhne po berlích místo po argumentech, jsme prohráli všichni.

Zpráva z Frýdku-Místku, kde muž na politickém mítinku fyzicky napadl účastníka debaty, protože „ho urážel“, působí jako drobná noticka. Ale je to varovný výkřik. Ne kvůli tomu, kdo byl napaden nebo kdo stál na pódiu. Ale proto, že v demokracii – byť nedokonalé – násilí nemá co dělat. Nikdy. Je dobře, že to konstatoval i soud.

Demokracie začíná tím, že unesu názor druhého

Někdy mám pocit, že zapomínáme na úplně základní věc: svoboda projevu není jen právo mluvit. Je to i schopnost naslouchat. I tehdy, když se nám to nelíbí. Pokud někdo na veřejné akci nesouhlasí, má právo vyjádřit nesouhlas. Má právo odejít. Má právo položit otázku. Ale ne máchnout berlou.

Víme to všichni a násilí neřeší spor. Násilí je konec dialogu. Konec důvěry. Konec demokracie.

Ze světa sociálních služeb: nulová tolerance násilí

V prostředí, odkud přicházím – ze sociálních služeb – máme jednu velmi přísnou zásadu: násilí vůči klientovi, kolegovi, komukoli – znamená okamžitý konec. Bez výmluv.

A to se nebavíme jen o fyzickém násilí. Někdy stačí výhrůžka, manipulace, zastrašování. V komunitě, kde pracujeme s důvěrou, kde chráníme slabší, se podobné chování jednoduše netoleruje. Protože víme, co by se stalo, kdybychom slevili z principů.

A přesně stejný metr bychom měli mít i ve veřejném prostoru. Politická diskuse není boxerský ring. A i ti, kdo se tváří, že jsou „na naší straně“, musejí znát hranice.

Kritizujme. Pišme. Bavme se.

Nikdo neříká: „Mlčte.“ Naopak. Pišme komentáře, debaty, posty na sociálních sítích, články na blog. Protestujme, když nesouhlasíme. Kritizujme vládu. Kritizujme opozici. Kritizujme média, firmy, i sami sebe.

Ale nikdy – nikdy – si nezvykejme na to, že násilí je normální. Že když dojdou slova, přijdou pěsti nebo berle.

Jaká země chceme být?

Nechceme žít ve společnosti, kde starší muž napadne jiného člověka kvůli jeho názoru. Stejně jako nechceme společnost, kde se politikům rozbíjejí dveře, kde se hází kameny na novináře, kde se šíří nenávist za každým kliknutím.

Chceme být společnost, kde se dá nesouhlasit a bez toho, aby někdo skončil v nemocnici.

Závěr

Slova mají váhu. Názory mají cenu. Ale když místo slov přijde rána, ztrácíme víc než jen iluze.

Ztrácíme to nejcennější – pocit, že i s někým, kdo to vidí jinak, můžeme být součástí stejného světa.

A ten, kdo má v ruce hůl, by si měl nejdřív položit otázku: Možná mám jiný názor. Ale mám ještě respekt?

Pokud ne, pak nejsme na politickém mítinku.

Jsme na cestě zpátky do temna.