Je správná důchodová reforma?

Ústavní soud nedávno odmítl návrh hnutí ANO na zrušení důchodové reformy, a tak platí to, co vláda prosadila – pomalejší růst důchodů, odchod do důchodu podle věku dožití a nově také možnost odejít dříve za přísnějších podmínek.

Ekonomové se radují, politici si odškrtli jeden bod programu. Ale co lidé?

Na papíře to všechno možná vypadá rozumně. Máme stárnoucí populaci, důchodový účet je v deficitu, a pokud nechceme, aby se systém zhroutil, něco se dělat musí. Jenže otázka nestojí jestli, ale jak.

Představme si dvě ženy. Obě celý život pracovaly. Jedna jako úřednice, druhá jako pečovatelka v sociálních službách. Úřednice zvládne pracovat i po šedesátce – s brýlemi, ale stále u stolu. Pečovatelka má za sebou desítky let fyzicky i psychicky náročné práce, možná bolavá záda, únavu, možná péči o vlastní rodiče. A přesto obě podle státu mají „právo“ odejít do důchodu v 65 letech. Férové?

Reforma totiž neřeší rozdíly mezi profesemi, neřeší individuální vyčerpání, neřeší kvalitu života před důchodem. Tvrdá práce je stále tvrdá práce – jen od státu slyšíme: vydržte ještě. A pak ještě trochu.

Opozice se zaměřila na snížení valorizací, což je samozřejmě citlivé. Ale skutečný problém je jinde: v prodlužování doby, po kterou od lidí čekáme výkon. Práce je dnes jiná než před třiceti lety. Je stresující, mnohdy nestabilní a psychicky vyčerpávající. Mnoho lidí už dnes nechce pracovat do 65 – ne z lenosti, ale z vyčerpání. A přesto je nový systém nutí.

Mladší generace navíc ví, že na ně možná důchod vůbec nezbude – tím spíš, pokud je bude stát nutit pracovat do 68, 70…?

Reforma důchodového systému je nutná. Ale musí být citlivá, předvídatelná a především spravedlivá. Musí rozlišovat mezi lidmi, kteří měli možnost vzdělání, rozvoje a zdravého pracovního prostředí – a těmi, kdo desetiletí dřeli v přetíženém systému.

Nechceme společnost, kde se lidé důchodu spíš bojí, než se na něj těší. Kde se z něj stane „trest za stáří“.