Češi platí nejdražší elektřinu v Evropě. Proč a kdo za to může?

Evropští statistici potvrdili to, co tušíme už delší dobu. Česká republika se ocitla na nelichotivém prvním místě žebříčku států EU podle výše cen elektřiny pro domácnosti.

Platíme „jak mourovatí“ – víc než Němci, Rakušané či Italové. A to i přesto, že jsme energetická velmoc a významný exportér elektřiny. Jak je to možné?

Statistiky nelžou, peněženky trpí

Podle údajů Eurostatu dosahuje průměrná cena elektřiny pro české domácnosti 32,7 centů za kilowatthodinu. Po přepočtu a odečtení daní a poplatků jsme tak opravdu nejdražší v celé EU.

Zatímco jinde státy zavedly cenové stropy, dotace nebo jiné formy regulace, česká vláda opakovaně prohlašuje, že trh si poradí sám. Výsledek? Trh se postaral, ale o peněženky spotřebitelů nikoli pozitivně.

Energetický paradox Česka

Ironie celého příběhu spočívá v tom, že Česká republika je vývozcem elektřiny. Máme vlastní výrobu, především z jádra, uhlí a obnovitelných zdrojů. Přesto platíme víc než státy, které elektřinu musí dovážet.

Část vysvětlení lze hledat v tzv. jednotném evropském trhu s elektřinou, který byl původně zamýšlen jako prostředek pro větší konkurenci a stabilitu. Bohužel se ukazuje, že v době krizí a energetických otřesů přináší spíše chaos a nefér podmínky.

Kdo za to může?

• Vláda ČR, která nebyla ochotná – nebo schopná – ochránit své obyvatele zastropováním cen včas a dostatečně.
• Energetický trh EU, který funguje na principu „nejdražší určuje cenu“.
• Velcí hráči, kteří na trhu s elektřinou obchodují jako s komoditou bez ohledu na sociální dopady.
• A konečně i historické chyby, například podcenění podpory komunitní energetiky, zpoždění investic do distribučních sítí nebo neochota řešit energetickou soběstačnost regionů.

Dopady na běžné občany

Není třeba dělat velké analýzy – stačí se podívat na složenky. Mnoho domácností se dostalo do režimu šetření na všem, někteří starší lidé topí jen v jedné místnosti, mladé rodiny musejí odkládat plány na vlastní bydlení kvůli vysokým nákladům.

Sociální dopady jsou reálné a hluboké. V sociálních službách, školách i zdravotnictví se musí šetřit – a paradoxně právě v těchto oblastech stát energii sám nakupuje.

Co s tím? Možná řešení

1. Reforma trhu s elektřinou na evropské úrovni – s důrazem na návrat k národním zájmům v krizových situacích.
2. Ochrana zranitelných skupin obyvatelstva – nejen sliby, ale systémové dotace a podpora.
3. Podpora komunitní energetiky – aby se občané mohli alespoň částečně energeticky osamostatnit.
4. Zásadní debata o energetické bezpečnosti státu – včetně otázky, zda má být elektřina výdělečný exportní artikl, nebo strategická surovina.

Závěr? Česká vláda musí přestat přešlapovat na místě a začít jednat. Energetická soběstačnost a férové ceny nejsou utopií, ale politickým rozhodnutím. A to rozhodnutí by mělo být ve prospěch těch, kteří žijí od výplaty k výplatě – nikoli těch, kteří obchodují s elektřinou jako s akciemi na burze.