Boj za pravdu: sport, na který vám nikdo netleská

Říká se, že pravda vítězí. Jen nám už jaksi zapomněli dodat, že to většinou trvá dlouho, bolí to a než k tomu dojde, budete mít na zádech víc šrámů než stará židle po babičce.

Bojovat za pravdu je totiž jako nastoupit na šachový turnaj s tím, že všichni ostatní hrají poker — a navíc se domluvili, že vás nechají čekat na tahu věčnost. Struktury, které tu stojí už dekády, drží při sobě jako parta kamarádů, co si na školním srazu pořád dokola vypráví, kdo koho „překabátil“ ve třetí třídě. A když se mezi ně vmícháte jako nováček, co by rád změnil pravidla hry, čekejte jediné: minimálně tahání za nos, v horším případě po zásluze „potrestání.“

Proč? Protože co je víc nepohodlné než člověk, který ukazuje na to, co drhne? Ten, kdo pojmenuje věci pravými jmény, místo aby je lakoval na růžovo a balil do celofánu optimismu, naruší klidný běh zavedeného světa.

Jenže — a tady přichází to smutně legrační — bez téhle nepohodlnosti se nikam neposuneme. Národ, který si všechno žehlí do hezkých tiskovek a facebookových postů s hashtagy #všechnojeúžasné, nevybuduje nic pevného. Budujeme pak fasády, ne domy. Úsměvy na fotky, ne opravdové změny.

Ano, nejjednodušší je dnes věci zkreslovat. Uhladit, přimalovat, přeleštit. Říct: „Nebojte, všechno je v pořádku.“ A mezitím se pod pokličkou vaří problémová polévka, která jednou překypí.

Pravda je sice často nevděčná společnice, ale je jediná, která nás může dovést dál. A přestože s ní člověk někdy vypadá jako morous na oslavě, je to nakonec on, kdo zachrání barák před požárem — i když to v danou chvíli znamená rozkopnout dveře a zakřičet: „Hele, hoří nám střecha!“

Takže příště, až budete mít chuť říct, že všechno je růžové a dokonalé… zkuste na chvilku zadržet dech a mrknout, jestli se za tím růžovým nádechem náhodou neskrývá něco, co by stálo za trochu odvahy říct nahlas, to platí i pro sociální oblast i život.