Až budeme staří, místo v domově pro seniory možná nebude. A možná to nebude náhoda

Všichni jednou zestárneme. Otřepaná fráze, kterou slyšíme celý život. Jenže co když na to jednou doopravdy dojde – a zjistíme, že už pro nás není místo? Nemyslím teď obrazně. Myslím doslova.

Jsem ročník, který se ještě učil psát a to psacím písmem, zažil jsem první tlačítkové mobily, internet na kabelu přes Telecom i první diskety. Dnes mi je blízko ke čtyřicetit. A pokud vydržím ve zdraví a štěstí, mám před sebou ještě pár dekád. Jenže čísla mluví jasně – jestli se nic nezmění, bude za třicet let shánění místa v domově pro seniory těžší než shánění startovacího bytu pro mladé dnes.

Podle Českého statistického úřadu dnes tvoří senioři nad 60 let zhruba 27 % obyvatel Kraje Vysočina. ( Počet, struktura a projekce obyvatel | Statistika)

A do roku 2040 to bude víc než třetina. Nejrychleji roste skupina lidí starších 80 let – a právě ti nejčastěji potřebují pobytovou péči. Přitom kapacita domovů v kraji už dnes sotva stačí. V celé Vysočině je přibližně 4 500 lůžek pro seniory a lidi s demencí. Jenže ročně přibývají tisíce žádostí – mnohé neuspějí, jiné čekají měsíce.

A co je horší – výstavba nových domovů se vleče. Chybí nejen peníze a plánování, ale hlavně lidé, kteří by o seniory pečovali. I kdybychom zítra položili základní kámen nové budovy, nebude v ní kdo pracovat. Průměrný věk pečujících se zvyšuje, mladí lidé o tuto práci nestojí – a my mezitím diskutujeme, zda pečovatelský plat 25 tisíc je dost, nebo ještě moc.

Věřím, že budoucnost péče o seniory není ve velkých ústavech, ale v menších komunitních domácnostech, dostupné terénní péči a dobré spolupráci mezi sociální a zdravotní oblastí. Vidím to u nás v kraji. Když má senior pokoj sám pro sebe nebo maximálně jednoho souseda, možnost jít ven na zahradu a zná tváře svých pečovatelek jménem, mění to všechno. Jsme premianti v mnohém a je to dobře.

Ten hlavní je rozdíl mezi stárnutím ve stresu a stárnutím s důstojností.

Ale i to má své limity. Pokud stát, kraje a obce nezačnou investovat už teď, pokud nezačneme připravovat nové typy služeb a nezjednodušíme cestu těm, kdo je chtějí zřizovat, bude za pár let pozdě. Nezvládneme to. A stane se z toho sociální krize, která nebude mít snadné řešení.

Největší paradox? Dnešní padesátníci, kteří budou brzy potřebovat pomoc, jsou zároveň generací, která dnes platí daně, buduje společnost, drží rozpočty nad vodou. A když zestárnou, může jim být řečeno: „Promiňte, místo pro vás není.“

Místo v domově není jako lístek do kina. Nejde se zvednout a jít jinam. Když ho člověk potřebuje, jde o dny, týdny, často o život. Nemůžeme si dovolit čekat.

Až jednou budeme staří, nechci slyšet, že nebylo místo. Chci vědět, že jsme udělali všechno proto, aby bylo – nejen pro nás, ale i pro ty, co přijdou po nás.

Nezapomínejme, že jak pečujeme o staré, vypovídá o tom, kým jsme. S úctou ke stáří, s vírou ve změnu – přeji vám hezký víkend.