8 neřestí v sociálních službách: Co se v terénu skutečně děje a o čem se mlčí

Oblast sociálních služeb stála vždycky tak trochu stranou veřejného zájmu. Což je na jednu stranu škoda.

Neprodává se v chytlavých reklamách, nepíší se o ní palcové titulky, pokud zrovna nedojde k nějakému skandálu, a její vnitřní fungování zůstává pro většinu společnosti velkou neznámou. Když už se o oboru mluví, diskuse se téměř vždy smrskne na dvě témata: chybějící peníze a nedostatek kapacit.

Jenže peníze a budovy jsou jen vnější obal. Mnohem méně se mluví o tom, co se odehrává uvnitř. V každodenní praxi na chodbách domovů, v terénních službách, v kancelářích sociálních pracovníků a u lůžek klientů. O věcech, které nevycházejí ze zlé vůle, ale ze zavedených zvyklostí, vyčerpání, systémového tlaku a lidských limitů.

Pokud má mít obor sociálních služeb odvahu posouvat se dopředu, musíme mít také odvahu podívat se do zrcadla a pojmenovat 8 nejčastějších „něřestí“, se kterými v terénu denně zápasíme.

1. Chtít individuální přístup pro dvacet lidí na směně ve dvou

Sledovat moderní trendy v péči je skvělé. Všichni chceme poskytovat péči šitou na míru, respektovat osobní tempo každého člověka a přistupovat ke klientům s maximální individuální pozorností. Jenže pak přijde ranní směna, kde jsou na dvacet klientů s vysokou mírou závislosti dvě pečovatelky.

V tu chvíli naráží vznešená teorie na tvrdou zeď reality. Výsledkem je permanentní pocit selhání u personálu, který se snaží dohnat nesplnitelný ideál, a tichá frustrace na obou stranách.

2. Dělat službu „srdcem“ a pak zjistit, že nájem se srdcem zaplatit nedá

Obor sociálních služeb je neuvěřitelně závislý na obětavosti, empatii a srdcařství. Jenže spoléhat na to, že „práce s lidmi je posláním“, je nebezpečná past. Nadšení a srdce jsou skvělý motor, ale špatné palivo pro dlouhodobou udržitelnost.

Pokud se systém opírá o sebeobětování zaměstnanců bez odpovídajícího finančního ohodnocení, dostatečného odpočinku a psychohygieny, výsledek je vždy stejný: rychlé vyhoření těch nejlepších a jejich odchod z oboru.

3. „Hlavně to musíme mít správně v papírech“

Tlak na kontrolu, standardy a metodiky vytvořil v sociálních službách zvláštní úřednický fenomén. Z dokumentace se na mnoha pracovištích stala nedotknatelná modla.

Vzniká tak paradoxní stav, kdy je důležitější mít perfektně vyplněný formulář než to, jak se klient skutečně cítí. Papírová dokonalost začíná přebíjet živého člověka a reálný vztah. Úřední razítko a obava z inspekce často vytlačují obyčejný lidský rozum.

4. Tři hodiny dokumentovat hodinu práce s klientem

Na předchozí bod přímo navazuje extrémní byrokratická zátěž. Pracovníci v přímé péči i sociální pracovníci dnes tráví obrovské množství času u počítačů, psaním výkazů, hlášení a plánů.

Místo toho, aby pečovatel seděl u klienta, povídal si s ním nebo s ním trénoval paměť, sedí v kanceláři a nacvakává do systému data. Čas, který měl patřit člověku, požírá administrativa.

5. Říkat o jiném typu služby, že tam mají „pohodičku“

Vzájemná profesní nevraživost a nepochopení je tichý jed uvnitř sektoru. Lidé z pobytových zařízení mají pocit, že v terénních službách je pohoda, protože si pracovníci „jen tak jezdí autem“. Terénní služby si myslí, že v pobytovkách je to jednodušší, protože je všechno na jednom místě. A všichni dohromady mají pocit, že zdravotníci to mají snazší, nebo naopak.

Tento požadavek na srovnávání a nedostatek porozumění pro specifika jiných služeb zbytečně ničí ke spolupráci potřebnou synergii.

6. Řešit soukromí klienta před dalším člověkem, jako by tam vůbec nebyl

V provozním spěchu a rutině velmi snadno dochází k narušování základní lidské intimity. Zdravotní stav, intimní hygiena, rodinné trable nebo psychické záchvaty se probírají na chodbách, mezi dveřmi nebo před ostatními klienty na pokoji.

Nejde o zlý úmysl, ale o ztrátu citlivosti způsobenou provozní slepotou. Pro klienta to však znamená ztrátu důstojnosti a pocitu, že na jeho soukromí ještě někomu záleží.

7. Individuální plán, který je individuální hlavně tím, že se v něm mění jméno

Individuální plánování péče je skvělý nástroj, pokud se dělá poctivě. Jenže pod tíhou času a administrativy se z něj až příliš často stává kopírovací cvičení.

Vznikají plány, které vypadají jako přes kopírák a u deseti klientů se liší jen jménem a datem narození. Z formality vypadává to nejpodstatnější: skutečný, jedinečný příběh člověka, jeho konkrétní přání, zvyky a drobnosti, které mu dělají den hezčím.

8. Hádat se, kdo je v týmu důležitější

Žabomyší války o prestiž uvnitř týmů. Je důležitější sociální pracovník se vzděláním, pečovatel, který oddře fyzicky nejnáročnější práci, zdravotní sestra, bez které nejde podat léky, nebo aktivizační pracovník, který dává dnu smysl?

Tyto kompetenční spory a pocit nadřazenosti jedné profese nad druhou dokážou rozložit jakýkoliv kolektiv. Pravda je přitom jednoduchá: v sociálních službách bez kterékoliv z těchto rolí celá směna i služba okamžitě zkolabuje.

Cesta ven vede přes otevřenost

Pojmenovat tyto neřesti neznamená házet špínu na lidi, kteří v sociálních službách pracují. Drtivá většina z nich dělá svou práci s obrovským nasazením v nelehkých podmínkách.

Je to ale přiznání reality. Teprve ve chvíli, kdy si tyto chyby a systémové pasti dokážeme otevřeně přiznat. Bez lakování na růžovo a bez výmluv. Můžeme začít hledat cesty, jak věci měnit a není to o dokonalosti, ale o ochotě učit se každý den znovu, s větší empatií, respektem a odvahou dělat věci lépe.