13. Oční kontakt? Dnes ne, děkuji!

Oční kontakt je pro většinu z nás naprosto přirozená věc – podíváme se druhému do očí, usmějeme se, a tím dáváme najevo, že vnímáme, chápeme a jsme „naladěni“. Ale pro člověka s autismem? To je jiný příběh.

Oční kontakt může být nepříjemný, stresující nebo dokonce bolestivý. A co je pro nás automatické, může pro ně být něco jako úkol na úrovni výstupu na Mount Everest.

Proč se autisté vyhýbají očnímu kontaktu?

Není to proto, že by vás ignorovali nebo se o vás nezajímali. Jejich mozek prostě funguje jinak. Oční kontakt je pro ně často příliš intenzivní – může v nich vyvolat nepříjemné pocity, rozptylovat je, nebo je natolik vyčerpávat, že jim nezbývá energie na samotný rozhovor.

Místo toho si raději hledají jiné způsoby komunikace. Někteří se raději dívají bokem, jiní se soustředí na vaše ruce nebo na okolní prostředí. A pak jsou tací, kteří se vám do očí podívají – ale jen na pár vteřin, a to úplně stačí.

„Podívej se na mě, když s tebou mluvím!“ – Ne, děkuji.

Kolikrát jsme tuhle větu slyšeli a kolikrát jsme se snažili autisty k očnímu kontaktu přimět. Jenže... ono to nefunguje. A vlastně ani nemusí.

Místo toho se učíme respektovat jejich přirozené způsoby komunikace:

• Podporujeme alternativní komunikaci, jako jsou piktogramy nebo aplikace, které pomáhají sdělit, co chtějí a potřebují.
• Používáme psanou formu – mnoho autistů raději komunikuje přes krátké zprávy nebo zápisky.
• Respektujeme jejich osobní komfortní zónu – každý má právo na svůj vlastní prostor a my se snažíme najít zlatou střední cestu.

Jak to vlastně vypadá v praxi?

Jednou jsme měli v našem domově mladíka, který se při rozhovoru zásadně díval na naše boty. A víte co? Fungovalo to skvěle! Místo toho, abychom se ho snažili „naučit“ dívat se do očí, jsme přijali jeho způsob komunikace – a on nám tím dal najevo, že s námi chce být v kontaktu, jen po svém.

Každý komunikujeme jinak a je to v pořádku.

To, že někdo nesplňuje běžné „normy“ očního kontaktu, neznamená, že je méně pozorný nebo nezaujatý. Autisté nás učí, že komunikace má mnoho podob – a je jen na nás, abychom našli tu, která funguje pro všechny zúčastněné.

Takže příště, když vám někdo s autismem nebude hledět přímo do očí? Vezměte to s nadhledem. Možná vás poslouchá víc, než si myslíte – jen jiným způsobem.

Jaké jsou vaše zkušenosti s očním kontaktem? Podělte se s námi v komentářích!