Trempové mají Hudsonské šífy, Američané Bermudský trojúhelník, ale to se nevyrovná peklu zvanému D1.
Nedávno mi zavolal obchodní partner a říká: „Sejdeme se v Brně“. Já na to „Néé, tam se nikdy nedostanu, já bych musel jet z Prahy, ty to máš z Přerova jen kousek, to dojdeš pěšky“, ale trval na svém.
Došel jsem si tedy na hlavní nádraží, zda něco jezdí do Brna. „Jó pane, co umřeli mašinfíra Příhoda a Casey Jones, tak se do Brna nikdo neodváží. Nedávno to nějaký cestující dal s pěti přestupy, a pořádný kus šel po pešunku, ale to prý byl odvážný horolezec, normální člověk to vlakem nedá.
Jdu na letiště. „Bohužel do Brna žádné letadlo nelítá. Zájem je velký, ale vždy když vypravíme nějaké letadlo do Brna, tak se najednou ztratí z radaru, pak už ho nikdy nikdo nevidí, ani trosky nelze najít, prostě záhada, tak raději do Brna nelétáme.“
Věděl jsem, že tedy musím jet autem, po D1 a že to bez přípravy nedám. Nutná je především psychická příprava, vzal jsem z knihovny všechnu dobrodružnou a strašidelnou literaturu. Jack London, Otakar Batlička, Richard Halliburton, Robert Scott, Edgar Poe a tak, čím drsnější tím lepší.
Trempové mají Hudsonské šífy, Američané Bermudský trojúhelník, ale to se nevyrovná peklu zvanému D1.
Noc před odjezdem jsem špatně spal, noční můry, co všechno se může stát, mne budily. Ale ráno v šest hodin již pevně svírám volant a jedu. Cesta začala dobře, ale sotva zmizela pouliční světla Jižního města v zrcátku, začalo to – závěry, zúžení, dva pruhy, jeden pruh, kolony, povrch oraniště, auto skáče jak přes Taxisův příkop, do kopce motor řval a vydával ze sebe poslední watt výkonu, pak zase cesta z kopce, kde bych plužil i na sjezdových lyžích, zatáčky za horizontem, z lesů se na nás dívaly divné stíny, prostě hrůzná cesta. Kolem mne jeli další odvážlivci, všichni totálně soustředění na každý metr cesty.
V jedné koloně jsme si povídali, starý řidič říkal, že jednou v zimě čekal týden než ho vyhrabali, další cestující zase vypravoval, že slyšel o někom, kdo to ujel za dvě hodiny, tomu jsme nikdo nevěřili a jeden manželský pár si vybalil cestovní vařič a uvařil oběd než se kolona pohnula.
Nakonec jsem do Brna dojel, dokonce o hodinku dříve než jsem plánoval. Prošel jsem se městem, hezké město, tramvaje, lidi jako jinde, univerzita, zajímavé hodiny na náměstí, dokonce kašnu jsem našel. Vzal jsem vodu do spojených dlaní a tu slyším „nechastétuvoduchčijódotohomorgoši“. „Prosím, nerozuměl jsem Vám“, odpovídám zmateně. „Aha, odkud jsi“, na to bodrý chlapík. „Z Prahy“, odpovídám po pravdě, protože pražský přízvuk mne stejně prozradí. „Tak pij pomalu, je studená, ale léčivá“, on zřetelně.
A teď jsem ho prokoukl, ze zeměpisu sedmé třídy si pamatuji, že v Brně žádná léčivá voda není. Ale nechtěl jsem se hádat, tak říkám „Prima, tak já se vrátím a vezmu si do flašky. Raději do dvou, sousedi jsou z Hustopeči, tak jim dám taky jednu.“ Chlapík nic neřekl a odešel.
Po práci jsem se vydal zpět domů. Opět to bylo drsné. V rádiu hlásili, že po celém území je zataženo, nad námi svítilo slunce, sotva ohlásili protrhávání oblačnosti, na nás sedl mrak. Jel jsem, co auto dalo a ve zpětném zrcátku viděl, jak se mraky stále zatahují a kdoví, zda mi deset metrů za zadním blatníkem nesněžilo. Po mnoha hodinách jsem uviděl betonovou poušť jižňáku a začal věřit, že dojedu. Do Prahy muži dojeli se strhanými rysy, šedivými vlasy, ženy plakaly úlevou a slzy jim padaly do přístrojové desky. Dali jsme to, máme za sebou D1!
Věděl jsem se, že nyní vydržím všechno. A taky ano, v televizi jsem se díval na povolební vyjednávání a nic se se mnou neudělalo. Nyní vím, že jsem plně připraven na vládu vzešlou z voleb a dokonce i na situaci, kdy premiérem bude Andrej Babiš a sídlo vlády bude na Čapáku, ministrem školství a vlastenectví bude Tomio Okamura a opozici bude dělat jen Václav Klaus mladší, který nikoho jiného nepustí k mikrofonu.
Nic takového, ani EET, ani kontrolní hlášení čehokoliv kamkoliv, mne nezničí, já dal D1 tam a zpátky za jeden den!!
PS: Vše je to humor a nadsázka, Brno mám rád, byť tam nejsem často :-)
