Krkonošská 70 a diváci

V sobotu 28.2. 2015 se běžel 60. ročník legendárního běhu Krkonošská 70, letos zařazený do seriálu Stopa pro život. Krkonošská 70 je jedním z nejstarších a nejtěžších závodů v České republice, možná nejtěžší. 

Osobně jej považuji za těžší než známý Vassův běh, který je sice dlouhý 90 km, ale s převýšením řádově menším.  To ostatně potvrdil David Vávra, který Vasův běh absolvoval „Letos jede naše hlídka jen 50km, ale Krkonošská 70 je těžší závod než Vasův běh. Tam vyjedeš jeden kopec a pak se na soupaž vezeš do cíle.“ Je to skromné tvrzení, pár kopců tam je, ale proti Pláni, či Světlé hoře, to jsou krtčí hromádky.

Závod má několik variant – 25 km, 50 km a 70 km. Hlavní trať tedy měří téměř 70 km a má neuvěřitelné převýšení 2000 metrů! Další zvláštností je to, že 70 km absolvují pětičlenné hlídky, které musí projet kontrolami a cílem najednou. To se pečlivě kontroluje a zapisuje.

Letošní ročník byl výborný – skvělý sníh a počasí, občerstvovací stanice, ukazatele směru, perfektní zázemí – úschovna, teplý stan po doběhu, jídlo. Skvělé podmínky, vzpomínám, když jsem běžel v 80-tých letech, jak jsme si po závodě našli zasněžené batohy, sedli na sníh a přezuli se. Tenkrát se běhaly desetičlenné hlídky.  Díky patří sponzorům, zapamatoval jsem si Kooperativu s Českou spořitelnu. Ale i pořadatelé se snažili, každý po svém. Na jedné občerstvovačce rozdávali domácí koláč, na posledním „štandu“, před sjezdem do cílové roviny jeden z pořadatelů podával slivovici, zelenou či fernet, zřejmě pod heslem „S 40% v krvi těch 20% sjedeš i na běžkách“.

Trochu ubylo závodníků, což je škoda. Vpředu jsou kvalitní běžkaři, vždyť nejlepší čas je kolem 4 hodin, pak jsou drtiči kilometrů, ale za nimi je velký prostor pro obyčejné „hobíky“, běžkaře, turisty. Někdo závodí, někdo si jede na pohodu. Jak pravil jeden z účastníků, který dojel hodně daleko za prvními, ale hodinu před uzavřením tratě „Skvělé počasí, perfektní trať a úžasné pohledy na hory. Užil jsem si to“. Užít se tedy dá i ta nejdelší trať.  

Tolerantní byli milovníci sjezdových lyží a prken, kteří respektovali pokyny pořadatelů a v místech, kde se sjezdové tratě křížily nebo dotýkaly tratě závodu, zpomalili, či dokonce zastavili a trpělivě čekali i desítky vteřin, než projede hrozen závodníků.  

Ale co bylo divné, byli diváci. Zatímco v Novém Městě na Moravě při závodech biatlonu byla bouřlivá atmosféra, zde bylo ticho. Diváci, turisté míjeli rychlé či utahané závodníky a nikdo nezakřičel ani prosté „hop, hop, hop“.

Prostě jakoby i nadále byla v lidech normalizace, kdy se každý staral o sebe a nedal najevo žádný názor.

Bylo mi to líto, tak jsem si stoupl na konec jednoho stoupání a závodníky povzbuzoval. A asi povzbuzování funguje, neboť mi v cíli jeden ze závodníků řekl „Hele, pomohlo to, už jsem nemohl, ale jak jsi fandil a pokřikoval, nějak jsem to vyjel“. Měl za sebou více jak 55 km a 15 ještě do cíle. David Vávra k tomu vypráví „V Itálii jsem jel závod, tam nahrnou sníh přes město, a celé město stojí u trati a povzbuzuje. Jak ty první, tak i ty poslední. Někteří mají v ruce dalekohled, najdou identifikaci na závodníkovi, zkontrolují seznam účastníků a povzbuzují tě tvým jménem. Jsou skvělí. Já jen musel dávat pozor na hlavu, abych se o něco nepraštil, balkon a tak.“  

Takže milí diváci – až kolem Vás pojede nějaký závodník, povzbuzujte, křičte, halekejte. Nikomu tím neublížíte, naopak, a sami si prožijete něco jiného, zvláštního. Fandovství je hezké.

A pokud mi to dovolí zdraví a okolnosti, něco si příští rok pro závodníky připravím.