Robertovy lekce vulgární češtiny

Robert až s přehnanou úzkostí dbal na to, jak mluví. Každé slovo je zodpovědnost, každá věta z těchto slov složená má být úhledná jako laťka z dílny truhlářského mistra, nic z ní nemá trčet, aby si posluchač nezadřel třísku.

Promluva bez kazů je obrazem čistoty duše svého nositele a znakem ohleduplnosti k okolí. Jenže citlivější lidé se s jazykovým puristou báli vůbec dát do řeči, aby proti němu nepůsobil jako barbaři. Ostatně nebylo divu, když Robert tvrdil, že jazyk je dar od Boha, jímž odlišil člověka od zvířat, tudíž by s ním měl nakládat s náležitou úctou, a hlavně se vystříhat hrubých výrazů. Robert se opravdu nesmírně hlídal, aby nezaklel, nepronesl neslušného slova. Toho si byli vědomi i ti, kdo chtěli Mirka Dušína v oblasti češtiny napravit (rozuměj zkazit) a donutit ho vyslovit aspoň náznak sprosťárny. Tohle úsilí se s ním vleklo od základní školy. Tam si celkem po zásluze vysloužil šikanu, v jejímž rámci si ho spolužáci dobírali větou, která se za léta stala větší legendou než její adresát: „Vole, Roberte, vyřkni prdel!“ A sice užili i fyzické prostředky, ale Robert se více děsil vulgarismu ve svých ústech než pěstí méně slušných vrstevníků, a tak jim nabídl alternativu a navrhl „řitní otvor“. Žádná „prdel“ tedy s Robertem nebyla a tento vzorec se opakoval i na druhém stupni, i když o úroveň výše, takže tentokrát měl říct „čurák“, ale on namísto toho nabídl pyj. Tím spirálu trápení zbytečně protáhl, neboť agresoři si mysleli, že je nutí do pití moči a pěsti se s větší intenzitou snesly na jeho hlavu. Na střední škole po něm chtěli vyslovit „kurva“, ale on pouze se stoickou elegancí útočníkům sdělil, že vymyslel synonymum lehkoskočna. Nekonečnou šikanou se prodral až na univerzitu, a kdo si myslel, že na Ústavu pro jazyk český bezvadně zapadne, poněvadž se tam účinně ztratí, mýlíte se. Kolegové kolem něj utvořili půlkruh nátlaku a žádali si od něj slovo „záchod“. Tím sice poněkud slevili z nároků předchůdců, ale i přesto se k jejich údivu Robert ošíval a záchod z úst nevypustil. „Nechápeme, proč se tak bráníš, když to slovo je součástí slovníků spisovné češtiny,“ zkoušeli to skrze akademickou debatu, ale bezelstný lingvista Robert je odzbrojil: „Máte říkat slušně toaleta.“ V reakci na nátlak okolí Robert pocítil, že mu i zdánlivě neutrální slova začala znít jako zločin proti jazyku. Vyvinul enormní úsilí, aby to změnil, a tak například místo obyčejného „stůl“ zavedl „dřevovznos“, židle byla „čtvernoha“, fádní strop nahradil slovem „vyšeplac“ a radiátor „kovohřej“. Neušetřil ani vlastní jméno. Kdovíproč mu i Robert začal připadat přes čáru, a tak namísto něj přišel s novinkou, která ho měla dokonale vystihovat. K jeho trpkému údivu však Vzneslav Brkomil přitáhl spíše negativní pozornost a déšť posměšků dopadal ještě hustěji. Přesto trval na svém, a aby si zachoval tvář, urputně osidloval slovník jazykovými brusy, až se stal pro své okolí naprosto nesrozumitelným. Lidé už ho nechávali na pokoji (v jeho řeči „v nevzruchu“) a smířili se s tím, že Exot Krasomluv zůstane totálně mimo, ale neškodný.

Ale protože i tenhle podivný druh člověka si potřeboval vydělávat na živobytí, aby měl co do „hltného měchu“, stalo se, že si otevřel kavárnu. Jazykový brusič ocitl ve společnosti baristů a své nároky na jazyk přenesl do světa kávy. Tentokrát tvrdil, že každé zrnko znamená zodpovědnost a káva z oněch zrn musí být vždy jemně namletá a klouzající po jazyku samaod sebe do hrdla. Jedině taková káva může být označena za slušnou, vše ostatní je nepitelná – snad žumpa? Ale ne – Robert už tohle nechutné slovo nahradil přijatelnějším „výkalištěm“. Kavárně U Slušného člověka (ano, i velká a malá písmena musí být korektně použita!) však nebylo souzeno dlouho si udržet čistý štít. Hned ve slavnostní den otevření k Robertovi zamířila banda bývalých spolužáků, aby dostali to, co jim za celou dobu základky odpíral. A proto, když je slušně pozdravil a slušně se optal, čeho si vašnostové přejí, snažili se jako za starých časů školní šikany trefit nejcitlivější místo: „Hele, vole, Brkomile, dones nám každýmu kotel rozpustnýho kafe!“ vypálil jeden z nich, odjakživa přirozený vůdce. A všichni pobaveně upnuli zrak na svou oběť. Kavárník na chvíli nevěřícně zaváhal, zavrávoral na nohou v nažehlených kalhotách, jako by každou chvíli měl přepadnou dopředu, ale rovnováhu znovu našel, vdechl vzduch do hrudi upnuté do bílé zástěry a pronesl šokující hybrid: „kurva, ó, kurva, s rozpustnou, táhněte, ach, do prdele, kéž byste se v hovnech utopili, a tudíž jděte do hajzlu!“ Klubko spolužáků zůstalo oněměle sedět, civěli na sebe v nevíře, čeho byli právě svědky. Potom si vyměnili bezradné úšklebky a třídní sraz agresorů byl u konce, bez rozloučení se zvedli ze čtvernoh a opustili dřevovznos. A byl to také konec té kavárny U Slušného člověka, veškeré šikany a začátek kurva nové čerstvé kapitoly Robertova života.