Tento návrh ministryně Marxové jde správným směrem

Mnohé zákony navržené ministryní práce a sociálních věcí Michaelou Marxovou jsou napadány nejen jejími politickými odpůrci, ale i velkou části účastníků internetových diskusí, pro jejich údajnou přílišnou solidárnost a nákladnost,

což má v některých případech relevantní základ, ale musíme vzít v úvahu, že to co pro někoho již zavání socialismem, může být pro druhého jen nedostatečnou korekcí asociální, neoliberální politiky. Nechci tady obhajovat současnou politiku ČSSD, která se v poslední době stává čím dál víc rozhazovačná, což jistě souvisí se zjištěním, že sociální demokracii válcuje Hnutí ANO, ale rád bych na jednom příkladu ukázal, že i dnes jsou špičky ČSSD schopny vymyslet něco rozumného, co může zvýšit sociální kapitál naší společnosti. To, že se Sobotka a spol. snaží čelit propadu preferencí uplácením voličů, není nic nového, ale je to cesta nejistá, což ukázaly i výsledky loňských krajských voleb. I přes tento neúspěch však „socani“ pokračují v nastoupeném kurzu, protože vlastně jinou páku k udržení si aspoň části svého elektorátu již v podstatě nemají. Je ovšem třeba připustit, že ne všechno co se líhne v hlavách znervózněných vůdců této strany lze považovat za nereálné a zbytečné, protože se sem tam najdou i věci, jako například návrh zákona o tzv. dlouhodobém ošetřovném, které lze podle mě považovat za navýsost potřebné a cílící správným směrem.

Vraťme se však ke zmíněné předloze. Před tím, než si naše civilizace vybrala cestu konzumu a individualismu bylo zvykem, že se rodina starala o své nemocné a staré členy. Že to nefunguje i dnes, není vinou jednotlivců, ale systému, který změnil naší mentalitu. Solidarita se stala sprostým slovem, demokracie byla ztotožněna s individualismem a ten kdo nevzývá bohy konzumu je považován za podivína. Systém každého nutí, aby podával maximální pracovní výkony, a čas na rodinu již jaksi nezbývá. Rodiče v produktivním věku mají s bídou čas věnovat se svým dětem a se svými rodiči, sourozenci a širším příbuzenstvem se stýkají značně sporadicky. Hlavním cílem všeho snažení je vydělávání peněz. Pro některé je přesčasová práce nutností, aby si byli schopni zaplatit bydlení a další nezbytné základní potřeby, pro ty více vydělávající je pak pracovní kariéra vstupenkou ke konzumním požitkům, které si nedovedou odpustit. Umísťování rodičů do domovů důchodců, spoléhání se na sociální služby, to jsou důsledky modernity Západu, který preferuje individualismus před sociálními a rodinnými vazbami.

Snaha ministryně Marxové trochu zkorigovat dopady tlaku systému na náš život, posílit rodinné vztahy a dát lidem možnost postarat se o své příbuzné je tedy chvályhodná a většina lidi by ji měla s logiky věci podpořit. V diskusích však převládá názor, že taková novela zákona je nepřípustná, protože poškodí podnikatele, kterým budou uvolnění zaměstnanci chybět. Fungující ekonomika je samozřejmě důležitá, ale musíme si uvědomit, že důležitější je lidská pospolitost, která stojí za zrodem naší společnosti. Mechanismy jak nahradit uvolněné zaměstnance existují, problém může být jen s OSVČ, z nichž někteří nemohou ukončit rozdělanou práci naráz, či platí nájmy a nemají vytvořené rezervy, ze kterých by své závazky při přerušení živnosti hradili. Zde bohužel asi není jiné řešení než péči přenechat jinému členu rodiny, nebo se spolehnout na práci sociálních služeb, kterým by novelizace zákona měla odlehčit a uvolnit kapacity, jež jsou dnes na hranici svých možností.

Podpora rodinných hodnot je chvályhodná, ale ve společnosti, kde prioritou jsou peníze a zisk nemá moc šanci se prosadit. Toto je vidět i z postojů Hnutí ANO k tomuto zákonu, když zástupci tohoto hnutí prosadili, aby uvolněnění pracovníka bylo podmíněno souhlasem zaměstnavatele, což činí z této novely zákona paskvil. Pro odpůrce plnohodnotné verze této novely bych chtěl připomenout průzkum, podle kterého by devět z deseti Čechů chtělo zemřít doma v kruhu své rodiny, což jimž ale většinou náš systém nedovolí. Kvalitní sociální služby jsou jistě potřebné a nenahraditelné, ale lidé by měli dostat příležitost, aby se o své blízké mohli postarat sami bez toho, aby je to existenčně zničilo. Často se díváme skrze prsty na Vietnamce, kteří si i v dnešní době udržují silné rodinné a sociální vazby. Myslíme si, že naše společnost je vyspělejší, ale já mám za to, že v této oblasti se máme od nich se co učit.