Přemluv antikomunistu

Mnozí si asi vzpomenou jak Mádl s Isovou přemlouvali babu, aby volila tu správnou stranu. No a teď se nám před finálem prezidentské volby rozjela né nepodobná kampaň - přemluv antikomunistu.

Dobrý komunista, je mrtvý komunista a bývalý komunista je něco jako bývalý černoch, tvrdí s oblibou naši antikomunisté. Finále prezidentské volby je ale teď postavilo před nepříjemné dilema, zda totiž podpořit při volbě "dobrého" komunistu, nebo volby bojkotovat a tím trochu pomoci tomu "zlému". Jedním z těch, kteří deklarovali, že je pro něj nepřijatelné volit kariérního exkomunistu je i Michal Kocáb, který se proto rozhodl volby vypustit. Ovšem pokud by takových lidí bylo více, tak by hrozilo, že pan generál Pavel zůstane před branami, a tak se objevily apely, aby se v zájmu vítězství Prahy a lásky antikomunističtí voliči k urnám dostavili a pomohli porazit pomýlenou ves a nezávist. Bývalý čelný pravicový politik Daniel Kroupa domlouval skrze media Kocábovi a ostatním ortodoxním antikomunistům, aby podpořili generála, který ač exkomunista je přece náš exkomunista. Trochu to připomíná letitý výrok amerického prezidenta Rossevelta, který na adresu diktátora Somozy prohlásil: je to sice čubčí syn, ale náš čubčí syn.

Jaká jsou ale kritéria, podle kterých lze komunisty, či exkomunisty dělit na ty špatné a dobré? Jsou to jejich charakterové vlastnosti, polistopadová činnost, nebo se má i přihlížet k tomu, jaký byl motiv jejich vstupu do KSČ? Ona totiž ta motivace dost vypovídá o povaze dotyčného, a tak není od věci podívat se na toto kritérium blíže. Lidé vstupující do KSČ během osmdesátých let by se dali rozdělit asi do čtyř skupin. V první by byli ti, kteří do strany vstupovali s vírou v myšlenku socialismu, ale těch byl nejspíše mizivý počet. Druhou skupinou tvořili ti, kterým bylo prostě členství nabídnuto a oni ho prostě nedovedli odmítnout. Další skupinu tvořili straníci, kterým bylo členství nabídnuto a oni ho přijali, protože doufali, že z něho budou mít nějaké menší výhody, tedy např. že to jejich dětem může přinést pár bodíků při přijímačkách na vysokou školu, nebo že se dostanou na pětiměsíční vojnu místo té dvouleté atd. A nakonec jsou tu kariérní komunisté, pro které bylo členství v KSČ odrazovým můstkem ke kariéře, která jim měla přinést postavení a dobré finanční zabezpečení.

Podíváme-li se na životopisy finalistů voleb a jejich vyjádření v médiích, tak je zřejmé, že oba patří do poslední skupiny, že jejich členství ve státostraně bylo motivováno jen snahou dostat se nahoru za každou cenu, což korunovali okamžitou změnou své politické orientace po pádu minulého režimu. Dnes, v individualistické společnosti orientované na úspěch, je takový oportunismus přijímán shovívavě a dá se říci, že je někdy i vítán, ale otázkou zůstává, zdali by to tak mělo být. Voliči váží na vahách výroky obou kandidátů, jejich hříšky, vystupování, a dokonce i vzhled a za pár dní budeme vidět na kterou stranu se vahadlo přiklonilo. Spousta z nich se bude přesvědčovat, že volí menší zlo a že jejich volba je vyjádření podpory vládě, či naopak protestem proti ní a asi se najdou i tací, kteří se s některým z kandidátů ztotožní bezezbytku. Právem voliče ale také je i volby bojkotovat, pokud mu kandidáti nevyhovují a volba menšího zla ze dvou zel je pro něj nepřijatelná. V těchto volbách se takový bojkot nebude ovšem týkat jen přesvědčených antikomunistů, kteří se drží hesel z úvodu článku, ale i autentických levičáků pro které jsou oba pánové jen dvěma stranami stejné mince, lidmi, kteří jsou schopni se přizpůsobit jakémukoli sytému, a tedy i systému, který dnes reprezentují a proti němuž levice stojí. Ovšem každému, co jeho jest, svět se ani po prezidentských volbách nezboří, pojede se prostě dál.