Politická korektnost, nebo obyčejná cenzura?

Svoboda projevu a právo na alternativní informace patří mezi základní atributy minimálního pojetí demokracie. V poslední době jsme však stále častěji konfrontování se situací, kdy mnozí politici….  

a mainstreamová média některé informace zamlčují, či s nimi manipulují tak, že běžný občan se často nemůže zorientovat v dění, které se ho bezprostředně dotýká. Politici a novináři své konání často omlouvají tvrzením, že se jen snaží chovat politicky korektně. Co ovšem vůbec ta politická korektnost vůbec je? Vojtěch Belling uvádí, že „politická korektnost je založena na přesvědčení, že ideje určitého konkrétního politicko-hodnotového proudu, v podstatě výlučně levicově-liberálního, mají nárok na univerzální platnost. Představitelé těchto idejí obratným manipulačním uměním s maximálním využitím možností státu a jeho nástrojů v kulturní sféře (veřejnoprávní média) dosahují podřízení norem lidského jazyka, lidského chování, politického konání a nakonec i lidského myšlení těmto idejím“. Po přečtení těchto vět určitě přeběhl mnohým z vás mráz po zádech, zvláště když si uvědomili, že před touto novou metodou ovlivňování společnosti není úniku, protože se aplikuje v celém západním euro-americkém světě. Je s podivem, že mnozí politici se k politické korektnosti otevřeně hlásí a snaží se přesvědčit i ostatní, aby se i oni chovali a vyjadřovali v rámci tohoto konceptu. Z jejich vyjádření je však zřejmé, že mnozí z nich vůbec neví, o čem mluví, a snaží se pouze plout s hlavním proudem.

Jak již jsem uvedl v úvodu toho to článku, tak svoboda projevu a právo na alternativní informace patří mezi základní atributy definice minimálního pojetí demokracie. Z výše uvedeného je zřejmé, že tzv. politická korektnost se zřetelně dostává do konfliktu s těmito demokratickými principy. Můžeme mluvit o svobodě slova, když ti co nazývají věci pravými jmény, jsou označováni hanlivými a lživými nálepkami? Můžeme mluvit o právu na alternativní informace, když veškerá mainstreamová media zamlčují, či zkreslují informace a zprávy z těch mimo hlavní proud jsou přinejmenším bagatelizovány, pokud nejsou přímo označeny za nepřijatelné, či lživé. Kritici minulého režimu často připomínají roli cenzury v tomto systému. Dnes můžeme konstatovat, že cenzura z tohoto světa nezmizela, jen už není tak vidět a stala se mnohem sofistikovanější. Novináři si sami cenzorují svou práci, aby se nedostali do sporu se svými nadřízenými. Politici se vyjadřují korektně, aby se nedostali do sporu s vedením svých stran, či institucí v nichž působí. Běžný občan uvažující selským rozumem ví, že není něco v pořádku, ale jeho snaha dohledat se pravdy naráží na bariéru složenou z desinformací, manipulací s fakty, či jejich utajováním. Chápu, že politici, či media nemohou šířit informace, které by mohly vyvolat paniku a rozvrat, ale dnes je zcela zřejmé, že míra „korektnosti“ již překročila mez a zasahuje do podstaty demokratického systému. Mám za to, že následky dnešního chování většiny politiků a médií mohou mít v budoucnu velmi nepříjemné dopady.