Národní zájem Slovenska, kontra národní zájem Spojených států

Základním principem v mezinárodní politice je národní – mocenský zájem, v rámci kterého mohou státy použít k prosazování svých cílů všech prostředků, tedy i násilí, zrady spojenců, ekonomického nátlaku apod.

Alespoň tak je to dle teorie Realismu, kterou se řídí mezinárodní politika většiny států, zejména těch vojensky a ekonomických silných. Národní zájmy mají samozřejmě i státy, které takovou silou nevládnou, a proto je jejich prosazování tedy obtížnější, zejména pokud se jejich zájmy kříží právě s těmi silnějšími. Posledním příkladem takového střetu se stala kauza dovozu ruského plynu na Slovensko, respektive do prostoru střední Evropy, kterou nedávno utnula Ukrajina, která odmítla další přepravu plynu přes své území. Ukrajina tento krok zdůvodnila zamezením dalšího financováním Ruska, se kterým je Ukrajina ve válečném konfliktu. Ukrajinské rozhodnutí má svou logiku, ale je zde několik otázek, které zůstávají nezodpovězeny. Zaprvé proč Ukrajina nepřistoupila na model, který funguje v rámci přepravy ropy z Ruska do Maďarska, tedy že Maďarsko nakupuje teoreticky ropu již v Rusku, a ropovodem přes Ukrajinu proudí již maďarská ropa, což ale samozřejmě zisky Ruska nějak neomezuje. Zadruhé, proč Ukrajina, která nejenže přijde o finance za transport plynu, ale i o plyn, který sama z Ruska dovážela a který teď bude muset dovážet za vyšší ceny ze západu, která již byla nucena zvednout svým občanům čtyřnásobně poplatek za distribuci plynu, aby měla na údržbu prázdných trubek, má za to, že svým rozhodnutím ublíží spíše Rusku, než sama sobě.

Odpovědi lze nalézt třeba v rozhovorech s energetickými experty Jiřím Gavorem a Pavlem Janečkem na CNN Prima News, ve kterých oba pánové naznačili, že za zastavením přepravy ruského plynu do středoevropského prostoru může být snaha vlichotit se do přízně budoucího amerického prezidenta, který v rámci svého hesla – Amerika na prvním místě, tlačí své spojence k větším nákupům amerického zboží, zejména zbraní, ale třeba i onoho plynu. Ukrajina prostě podporu Spojených států nezbytně potřebuje, a proto možná zvolila i krok, pro ni sice možná nevýhodný, ale před svým obyvatelstvem i světovou veřejností lehce obhajitelný. Na tuto hru ovšem nedoplatí jen Slováci, kteří nejen přijdou o přepravní poplatky, ale budou muset nakupovat plyn o 10 až 20 % dražší, ale i občané ČR, Maďarska a Rakouska, kteří také (byť skrytě) ruský plyn dováželi za ceny levnější než u plynu zkapalněného, třeba právě z USA. Slovensko tedy vlastně bojovalo i za nás, když už naše současná vláda nedokáže zajistit svým občanům a firmám energie za rozumné ceny a táhne náš průmysl ke dnu a naše občany do energetické chudoby.

Slovenská vláda šla do sporu o plyn ostře, pohrozila odvetnými opatřeními, přistoupila na nestandartní krok, a její premiér dokonce jednal s hlavou státu, se kterým je EU v neformální válce, ale s tlakem USA se rovnat nelze, zvláště když i EU odmítla svého člena podpořit, patrně právě ze strachu ze Spojených států. Slovenská politika je u nás široce odsuzována, ale alespoň je na ní vidět, že i malý stát může mít svůj národní zájem a tvrdě se za něj postavit. Naše vlády většinou jen čekají na rozhodnutí mocných a jsou schopné i přijímat mezinárodní závazky pro nás, a pro naši ekonomiku zničující viz např. některé ekologické závazky, které byly dohodnuty na půdě EU. Neměli bychom zapomínat, že Evropská Unie není jeden celek, že Portugalci a Španělé kašlou na problém s naším drahým plynem, když oni dovážejí cenově přijatelný plyn z Afriky a sluníčko jim tam svítí daleko více než u nás. Naše nezdravá závislost na Německu a Spojených státech, neschopnost formulovat vlastní zahraniční politiku a vytvářet mezinárodní koalice ad hoc, to je jeden z problému, který stojí za tím, že stále ekonomicky zaostáváme, že nás berou automaticky za kývaly, na jejichž názory všichni z vysoka kašlou.