Mezinárodní právo v troskách

I preventivní úder je podle mezinárodního práva aktem agrese, ale koho ještě dnes zajímá nějaké mezinárodní právo. Platí jen národní zájmy, právo silnějšího.

Mezinárodním právem se sice ohání kde, kdo, ale kde, kdo ho neustále porušuje. S koncem studené války se zdálo, že se blížíme ideálnímu stavu v mezinárodních vztazích, že konflikty se budou řešit v rámci OSN, jehož rozhodnutí budou respektovat i velmoci. Naivita této myšlenky se ale brzy ukázala na válkách v bývalé Jugoslávii, poté na Blízkém východě, na Ukrajině, a teď i v Íránu. Agresor si vždy dovede vyložit mezinárodní právo po svém, nerespektuje hranice suverénních států, a propaganda se snaží přesvědčit svět, že pohnutky, které vedly k agresi, jsou nevyvratitelné. Občas se sice ukáže, že to není až tak pravda, ale holt, když se kácí les tak létají třísky, právo, neprávo. Nynější agrese proti Íránu ze strany Izraele a USA je omlouvána tím, že Írán údajně vyvíjí jadernou zbraň, což by mohlo částečně omluvit konání Izraele, který se může cítit ohrožen, ovšem zapojení Spojených států do agrese nemá žádnou omluvu, a je jen ukázkou velmocenské arogance, pohrdáním mezinárodním právem, ukázkou síly, která si může dovolit vše. Není náhodou, že současný americký prezident Trump vyjadřuje často své sympatie k vůdci Ruska Putinovi, který podobnou politiku praktikuje již delší dobu. Ovšem zatímco Rusko je za agresi na Ukrajině na černé listině, tak Spojené státy jsou dnes téměř oslavovány za to, že provedly útok proti suverénní zemi, aniž by na stole ležely důkazy, že Írán agresora nějak ohrožuje. Trump dokonce prohlásil, že by přivítal změnu režimu v napadené zemi, což poněkud připomíná vměšování do vnitřních záležitosti nezávislého státu, ať si o tamějším režimu můžeme myslet cokoli. Mimochodem Íránský režim je omezenou demokracií, voliči si mohou vybírat z několika kandidátů, byť vybraných představiteli režimu. O takovém uspořádání se může v mnoha zemích na Blízkém východě jen zdát, a přitom Západ s těmito autokraciemi nemá problémy. Problém tedy není v samotném režimu, ale k jeho nezávislé politice, která se často dostává do sporu se zájmy Západu. Jásot nad porušením mezinárodního práva, který zaznívá od našich předních politiků a mnohých novinářů je neuvěřitelný bizár, a krásná ukázka politiky dvojího metru. Lze důvěřovat lidem, kteří na jedné straně mají plná ústa mezinárodního práva, a na druhé straně tleskají jeho porušování? Politika, kterou razí NATO, EU, i naše vláda se stává pro mnoho občanů nepochopitelnou, racionalita ustupuje emocím, vítězí znechucení, nebo fanatismus, a naděje na změnu se nerýsuje. Smutné, leč naprosto reálné.