Komunisté proti politice Moskvy

Traduje se, že naši komunisté byli a jsou pátou kolonou Moskvy, ovšem není to úplně pravda i když antikomunisté tento mýtus rádi přiživují.

Důkazem výše uvedeného tvrzení je zejména přijetí Akčního programu KSČ, který byl přijat 5. 4. 1968, tedy téměř přesně před pětapadesáti lety. Tento program se snažil nabídnout alternativu k direktivnímu a byrokratickému sovětskému modelu socialismu, který nám byl vnucen po změně režimu v únoru 1948. Někdo se možná pozastaví nad slovíčkem vnucen a bude oponovat tvrzením, že čeští a slovenští komunisté si sovětský model vzali za svůj ze své vlastní vůle, že vždy byli poslušní sovětskému vedení. Toto tvrzení je ovšem pravdivé jen z části, byť z části velmi velké.

Již po vzniku KSČ měli mnozí členové nové strany problém s přijetím tzv. jednadvaceti podmínek pro vstup do Komunistické Internacionály jejichž přijetí znamenalo praktické podřízení se tomuto orgánu, tedy v podstatě Moskvě. Článek 16 těchto podmínek totiž říká – Všechna rozhodnutí kongresů KI i jejího exekutivního výboru jsou pro členské strany závazné. Nechuť podřídit se direktivní politice vycházela zejména z toho, že novou stranu tvořili bývali členové sociální demokracie, anarchisté, či zastánci družstevní cesty k socialismu, tedy společnost velmi pestrá a také to, že na rozdíl např. od ruských bolševiků byla KSČ stranou masovou, třetí největší komunistickou stranou na světě. Právě proto, že nebyla jen úzkou skupinou radikálních revolucionářů, byla KSČ kritizována jak na půdě KI, tak i v nejvyšším sovětském vedení, ale po jednání Bohumila Šmerala a V. I. Leninem byl problém vyřešen ve prospěch našich komunistů. Právě Bohumil Šmeral se stal jedním z prvních komunistických vůdců, kteří upozorňovali na odlišnost podmínek ve Střední a Západní Evropě oproti Rusku, na nutnost specifické cesty k socialismu.

Po smrti Lenina začala ovšem KI tlačit na bolševizaci KSČ, na čistky v jejich řadách, což vyvrcholilo převzetí vedení strany Klementem Gottwaldem a tzv. karlínskými kluky v roce 1929. V dalších letech politika KSČ věrně kopírovala Stalinovu politiku, ze které vybočila jen podporou Eduarda Beneše v prezidentských volbách v roce 1935, a Clementisovým odmítnutím paktu Molotov – Ribbentrop, ovšem s tím, že protagonisté obou těchto kroků mimo politiku Moskvy – Slánský a Clementis se později stali obětí politických procesů v padesátých letech, což byla zjevná Stalinova pomsta. Po druhé světové válce výrazně vzrostla podpora našich komunistů a Klement Gottwald tedy počítal s tím, že k převzetí moci nebude muset použít násilí a u Stalina si prý dokonce vymohl příslib, že nový režim v Československu nebude muset přesně kopírovat sovětský vzor, že např. u nás bude zachováno živnostenské podnikání, že nebude provedena násilná kolektivizace. Tedy, že českoslovenští komunisté půjdou svou, specifickou cestou, o které mluvil již Šmeral. Roztržka Stalina s Titem, odtržení Jugoslávie ze sovětského bloku, ale utnula jakékoli myšlenky o hledání specifických cest, a naopak se přitvrdilo, čehož výsledkem byly politické procesy v padesátých letech.

Po uvolnění po smrti Stalina nastala u nás doba opatrných reforem, kterým nový sovětský vůdce Chruščov nekladl překážky, ale spíše je podporoval. Tehdejšímu prvnímu tajemníkovi KSČ a prezidentu Novotnému se dá připsat k dobru, že nepodlehl tlaku sovětského vedení, jež usilovalo o rozmístění sovětských vojsk na našem území, a v této otázce zachoval status quo, které zde panovalo od konce WW2. Začátkem roku 1968 přichází hodina největšího vzepětí vzdoru proti politice Moskvy, začíná tzv. Pražské jaro. Do nejvyšších funkcí nastupují reformní komunisté, kteří v dubnu formulují Akční program strany, tedy soubor potřebných reforem, východisko ze společenské krize, program, který se výrazně odlišoval od politiky, která byla prováděna v Sovětském svazu a jeho satelitech. V rámci tohoto programu se prakticky rušila cenzura, tedy měla být obnovena svoboda projevu. Mělo být obnoveno právo shromažďovací, zejména vznik nových spolků, organizací a sdružení. Měla být obnovena nezávislost odborů, obnovení jejich úlohy v kolektivním vyjednávání, v řešení sociálních otázek.

 Soudy měli mít stejnou moc jako prokuratura.  Státní bezpečnost neměla být používána k řešení vnitrostranických otázek, k perzekuci občanů za jejich politické názory, či vyznání. V oblasti ekonomiky měly podniky dostat více svobody ve svém rozhodování, měl být omezeno centrální plánování a direktivní řízení. Pracující se měli, prostřednictvím zaměstnaneckých rad, podílet na řízení podniků. Povoleno mělo být také drobné podnikání, což bylo ovšem uskutečněno až v druhé polovině osmdesátých let. Ve volbách by se o jeden mandát mělo mít možnost ucházet více kandidátů, ovšem pouze vzešlých z Národní fronty, tedy jakási omezená demokracie. KSČ si také chtěla zachovat vedoucí úlohu ve státě a společnosti, ovšem podle hesla, že strana nevládne nad společností, ale slouží ji. Mělo jít tedy o nějakou variaci na sociální, neo-korporativní stát s predominantní stranou, jako v poválečném Švédsku, či Rakousku. Strana se v programu také zavázala, že bude bojovat proti všem projevům rasismu, antisemitismu, proti všem antihumánním ideologiím, proti škodlivým rysům direktivního a centristického rozhodování.

Většina částí tohoto programu začala být uváděna ihned do praxe, ale tento „experiment“, byl záhy ukončen vpádem vojsk Varšavské smlouvy v srpnu téhož roku, a tak nevíme, zda by bylo jeho uskutečnění možné, zda by zde opravdu vznikl funkční model demokratického socialismu, nebo by byl restaurován kapitalismus a liberální demokracie současného typu. Sověti ale asi spíše věřili na druhou možnost a nemínili přijít o jeden ze svých důležitých satelitů, a tak konali jako konali. Čeští komunisté nevzali dostatečně na zřetel mezinárodní situaci, rozdělení tehdejšího světa a jejich ambice, provést reformu, jež by vytvořila alternativu k sovětskému, tady bohužel musela narazit. Možná, že byli naivní, možná, že model socialismu s lidskou tváři je pouhou fantazií, ale pokud dnes někdo tvrdí, že naši komunisté byli vždy poslušnými slouhy Moskvy, tak když nic jiného, tak Pražské jaro toto popírá. Jen je s podivem, že se dnešní jejich nástupci k Pražskému jaru stavějí tak vlažně, že se příliš nehlásí k jeho odkazu. V podstatě se tak připravují o politický kapitál, o argumenty proti tvrzení, že byli vždy pro Moskevskou, nedemokratickou stranou jak je dnes často tradováno.

Zdroj: http://www.csds.cz/cs/g6/4717-DS.html