Bruselské poplácávání po zádech

Plán se musí plnit, i kdyby na chleba nebylo. Takové rčení z dob minulých se nám teď vrátilo zpátky z direktiv Bruselu, jen místo toho, kolik musíme vyrobit tun oceli, jde teď o naplnění cílů zelené politiky.

I když se nám naši vládní politici snaží vsugerovat, že se v Bruselu mohou přerazit, aby zmírnili dopady evropské zelené politiky na naše občany i na naši ekonomiku, tak výsledky jejich snahy jsou zatím prachbídné. Naopak EU ještě utahuje šrouby a snaží se členským státům naservírovat další dílčí cíle, což v reálu znamená zvýšit rychlost tzv. dekarbonizace, tedy zejména odchod od fosilních paliv. Jediným trochu hmatatelným výsledkem pro obyčejné lidi se tak může stát iniciativa, která žádá „za stropování“ ceny emisní povolenky na 45 EUR, ke které se připojila i ČR. „Za stropování“ ovšem ve skutečnosti není žádné za stropování, ale jen puštění další dávky povolenek na trh, což sice může cenu povolenek krátkodobě ovlivnit, ale snahou EU je přece pomocí povolenek zlikvidovat zdroje emisí, a tedy hlavním zájmem je, aby cena povolenek byla co nejvyšší a EU si mohla odškrtnou splnění svého cíle, tedy úplné dekarbonizace Evropy do roku 2050.

Lidé stojící v čele EU i další zájmové skupiny mají jen jeden zájem, aby zelená politika pokračovala za každou cenu a nemyslím, že vždy jim musí jít až tak o ochranu planety, ale spíše o obrovské peníze, které lze na zelené transformaci vyrýžovat. Není totiž náhodou, že si zelený úděl vzali za svůj především liberálové ze všech stran politického spektra, kteří se ještě před pár desítkami let zelené politice vysmívali, ale když pochopili, že by mohlo jít i o byznys, tak obrátili o 180°. Nedělejme si přitom iluze, že u nás je to jinak. Dnes sice doma mnozí z těch, kteří donedávna zelenou politiku víceméně podporovali, opět obrátili a brojí proti Green dealu, ale jak nedávno upozornil jeden komentátor, tak ANO, ani ODS si nemají co vyčítat, kdo zavinil dnešní tristní stav, protože obě strany mají máslo na hlavě. Podle komentátora stačilo našim čelným politikům zajet do Bruselu, kde se jim dostalo přátelského poplácání po zádech od bruselské „smetánky“ a jejich sliby o ochraně národních zájmů a práci pro blaho voličů roztály jako sníh, a oni byli připraveni podepsat cokoli, jen když budou vítáni v správné partě. V kontrastu lze vidět činnost např. polských politiků, kteří si vymohli mnohé výjimky z unijních nařízení.

Rozdíl ve slovech a činech mnoha našich politiků lze vidět i v jejich hlasování o odvolání předsedkyně EK, kterou většina našich politiků kritizuje, a to i těch z vládních řad. Mnoho těchto kritiků hlasovalo proti odvolání předsedkyně údajně proto, že by to oslabilo stabilitu EU, že by to stejně neprošlo. Asi neprošlo, ale Evropa alespoň mohla vidět, že ne všichni jsou z konání komise spokojeni, že některé země mají na směřování Evropy jiný názor. Ovšem jako vždy mnoho europoslanců raději sklaplo kufry a jede se dál, ovšem doma to jsme rekové, kteří tvrdí, že si od EU na hlavu dělat nedají. Kapři si rybník ovšem nevypustí, nikdo si pod sebou větev nepodřeže, bližší je přece košile nežli kabát. Připomeňte si vážení tyto pořekadla, až vás budou bombardovat předvolebními sliby, jak tu zelenou politiku změní v náš prospěch. Připomeňte si, jak kdo pro co hlasoval, kdo co podepsal. Slibem politik nezarmoutí, ale povolební realita může být úplně jiná, pro mnohé i velmi krutá.

Odkaz

Odkaz