Těžký je dnešní život důchodce aneb Zlatý socialismus

Zhrzení, zneužití a rozčarovaní... takoví byli dva lidé, které jsem pár minut nuceně poslouchal v čekárně u praktického lékaře. Jestli právem nebo vlastní vinou  je těžké rozhodnout. Kloním se k variantě „vlastní vinou". Proč ?

Tak, jak jsem se nedávno pobavil akcí s tričky s nápisem „ Měl jsem se lépe učit", kde reklamními „nosiči" byli rómští kopáči, pobavil jsem se i vzájemným vyprávěním dvou osob, sedících vedle mě v čekárně u lékaře.

A že se v takové čekárně se dozvíte věci, že Vám hlava půjde kolem - na to vemte klidně jed... Začalo to tím, že jsem byl donucen vyhledat „lékařskou vědu". Čekárna před ordinací je zase ideálním místem pro postěžování si na poměry dnešní doby. Sejdou se tu různí lidé s různými problémy a asi vždycky najdou společnou řeč, kterou si zkrátí dobu čekání. Mí dva „diskutující" v předdůchodovém a již důchodovém věku. To samo o sobě dává tušit, o čem byla řeč.

„Zlatí komunisti, ti nikdy po nikom nic nechtěli" ... padla věta v jedné české oblíbené komedii. Ta věta padla i v oné čekárně. Ne tak doslova, ale přece... Oba „vzájemně-si-stěžující" porovnávali období před změnou režimu a po něm. Shodli na tom se v době, kdy byli ještě „pracujícími", všichni mistři, dílovedoucí, vedoucí a šéfové byli banda darmožroutů. Že ale nejhorší byly a jsou ty mladé holky, co se starají 3 o jednu nástěnku. Zatímco se dělníci musí oblékat do montérek a pracovních bot, ony si chodí v poslední módě... leželo v žaludku oné paní a pánovi zase že všichni jsou zkorumpovaní, bezohlední, necitliví, dělník a jeho starosti je nezajímá, koukají jen po těch mladých holkách a laškují s nimi... a kdo ví jestli v kancelářích pak s nimi něco nemají...Paní si „přisolila" historkou, jak se linka zastavila a ona musela jít zametat. Pán se její vášně snažil zkrotit tím, že to je asi normální a paní se rozkřikla, že ona musela zametat horší oblast než nějaké mladé holky, co se na mistry jen uculovaly...

Pokyvujíce hlavami, jak si pěkně notují, přešli oba na další téma - doktoři. Paní si stěžovala, že doktor nejspíš odfláknul diagnózu a následným předepsaným lékem mále způsobil skoro smrt. Pán se ho snažil „obhajovat" tím, že dnes je hodně mladých lékařů nezkušených a že se vlastně metodou „pokus-omyl" učí na lidech. A že v jejich věku se není co divit jejich doktorským kvalitám.

V tu chvíli se otevřely dveře a nějaký pan doktor se oné paní zeptal, jestli jde dnes na kontrolu. Dotčeně odvětila, že samozřejmě. Když se dveře zavřely. Otočila se na toho spoludiskutujícího a pravila, že „aby si snad ještě pamatovala věci za toho doktora..."

Pak si ještě stihli promluvit na téma „jak špatně se o ně stará vláda" a víc jsem naštěstí nemusel vyslechnout. Domnívat se, že paní i pán byli vzornými pracovníky s příkladnou pracovní morálkou, kteří nikdy nic „nesprávného" neudělali a jen celý život trpěli, by asi bylo nesmyslné. Tipoval bych je spíš na ty, co koukali kdeco ošvindlovat, jak co neudělat nebo udělat jen pro sebe. Možná se pletu a křivdím jim. Ale opravdu jen „možná"...

V tu chvíli, kdy jsem se zvedl a šel do ordinace, jsem si pomyslel jediné. Ta trička s nápisem „ Kdybych se lépe učil" měli na sobě ti nesprávní. Zasloužili by si je a nadosmrti nosit mí dva aktéři tohohle příběhu.

P.S. A myslím, že by se jich našlo mnohem a mnohem více.