Nechodím do hospody. Jsem divný?

„Zajdeme na jedno?“ – nemusí nutně znamenat, že máte žízeň. Může to být jen důvod vstoupit do světa, určeného (i když ne výhradně) mužům. Muži se dělí na ty, co do hospody chodí a ty, co do hospody nechodí…

Společným jmenovatelem je velké množství estrogenu, které číhá na každém rohu. A pro jednu skupinu mužů je jedním z útočišť právě hospoda. Pokud ale pracujete v mužském a nejlépe ryze mužském kolektivu a vůbec nejlépe v kancelářských prostorech, pak jít do hospody nemáte potřebu. Výjimkou je důvod, že Vás doma čeká příval ženských starostí, otázek a zbytečností, bez kterých se muž raději obejde. Nebo je pobytem v hospodě omezí…

Naše kancelář je ryze mužská. Ne že bychom byli oddělení bez žen, ale naštěstí nesedí s námi a ti, kteří s nimi kancelář sdílejí, mají štěstí, že žen v kolektivu máme velmi málo. Nebývalo to tak vždycky a také nebývala taková pohoda a přátelské ovzduší, které máme v kanceláři dnes. Nikdo sáhodlouze neřeší problémy po telefonu či nemusíme chodit po špičkách, abychom kolegyni nerušili nebo nezhoršili její náladu. Není potřeba se chovat pozorně, opatrně a galantně, dbát na slovník. Také neriskujeme že „sexuálně harašíme“.

Cokoliv chceme probrat, probereme. Stejně jako v hospodě. Nepotřebujeme dlouhá vysvětlování a debaty. „Zlobivé a neposlušné“ manželky okomentujeme v případě potřeby krátce, stručně a pro všechny srozumitelně. Vždyť to všichni známe a tak jen vyjádříme spoluúčast sympatizujícím povzdechem nebo několika slovy.

Jsou dny, kdy moc slov nepadne. Prostě jen a jen pracujeme. Komu se mluvit nechce, nemluví. Nikdo ho k tomu nenutí. Co se za zdmi „kanclu“ semele, to tam taky zůstane…

Když pak přijdeme domů, věnujeme se rodině, domácnosti, dětem, … trávíme společné chvíle se stejnou dávkou asertivity jako chlap, co přijde uklidněný a vyvětraný z hospody.

Na nervy si nelezeme. Proč si otravovat společný vzduch. Prudily mezi sebou nemáme. Pokud si něco navzájem provedeme, jde o legraci. Ne o to někoho naštvat nebo vytočit.

Že je to idylka? Ano, je! A proto do hospody nechodím. Nemám potřebu probírat stejně věci s jinými nebo dalšími lidmi. Tak to mezi námi muži funguje…¨

Pravdou je fakt, že tuhle „nečinnost“ mi můj tchán nemůže zapomenout. Když jsem odmítl jít s ním do hospody, konstatovali jeho pivní kamarádi, že jsem asi divný. Ale co si povídat s notoriky a lidmi, jejichž životní prostor je vymezen těžkou manuální prací a hospodou?

P.S. Výjimky ale pravidlo potvrzují… bezesporu! Naštěstí takovým u nás pšenice nekvete :-).