K.S: „Když se plácají blbosti, spím…“

Jak komentovat záběry na Karla Schwarzenberga při prvním projevu prezidenta republiky v poslanecké sněmovně? Že by stejně, jako na předvolebních plakátech? 

Nevím, jestli by bylo nebo nebylo lepší přesadit ministra zahraničí s někým, kdo není v záběru za řečnickým pultíkem poslanecké sněmovny. Možná to bylo únavou a možná by to mohlo být vykládáno škodolibě - jako jedna z mnoha ukázek vztahu knížete a prezidenta.

Poslouchal jsem projev hlavy státu sotva pár minut a opět jsem docenil hloubku slov z věty: „Když se plácají blbosti…“. Projev prezidenta doprovázený mimikou a gesty, byť by byl jakkoliv „moudrý“ zněl jako staré známé poučování předchozím prezidentem, který byl také „nejlepší a nejchytřejší“.

Nechci tím nijak zpochybňovat vědomosti a politický přehled prezidenta, ale to, co předvedl, bylo nejen v duchu „ házení perel sviním“ ale zároveň jeho oblíbenou formou exhibování a radostí nad tím, že má možnost mluvit a mluvit a předávat „svá moudra a rady“. Jedno jestli někomu, kdo to jedním uchem pustí dovnitř a druhým ven. Tím myslím celou poslaneckou sněmovnu. Nikoliv jen ministra zahraničí. Není to nic neobvyklého – rád poslouchat sám sebe. A ani by mě nepřekvapilo, kdyby se - po příkladu jiných - řečník sám ze záznamu poslouchal a hodnotil se, jak to dobře všem „nandal“.  Dokonce znám jednoho, co zašel tak daleko, že svoje přednášková videa vydal jako ucelený sborník videí na DVD.

Možná, že by při dalších projevech hlavy státu mohl pan prezident svůj tón hlasu pozměnit z typu „mojí milí blbečkové“ na méně výsměšný. Kdyby pak i řeč nebyla rozvleklá jako obsah mluveného slova, jistě by ospalost a znudění ( silně viditelné třeba na mimice vicepremiérky Peake ) bylo méně častým, viditelným  jevem.    

P.S. Na omluvu ministra zahraničí lze dodat, že nespal nejspíš sám. Otázkou je, kdo „napráskal“ řečníkovi, co se děje za ním. Že by levice?