Jak jsem nedal 2 koruny žebrajícímu invalidovi.

„Pane, dejte mi dvě koruny! Mám hlad a chtěl bych si koupit 2 rohlíky“, oslovil mě v podzemní garáži jednoho supermarketu mladík s jednou nohou, sedící na invalidním vozíku.

Byl špinavý a smrděl, jako by vypadl z popelářského vozu. Oslovoval kohokoliv, kdo šel kolem. No, oslovoval není ten správný výraz. On po lidech pokřikoval. Měl v tváři spíš výraz  zlosti než prosby.  Byla neděle odpoledne a v podzemích garážích bylo jen pár aut. To odpovídalo i frekvenci lidí, kteří tudy procházeli na nákup nebo se z něj vraceli. Evidentně štědří nebyli.

Někoho, kdo tu onoho žebrajícího mladíka viděl poprvé, by ta situace mohla dojmout a poskytnul by mu jistě nějakou korunu. Aby si ty dva rohlíky mohl koupit. Já jeho volání nevyslyšel. Ovšem drobná a plachá slečna či mladá paní, na kterou dorážel mu dvě koruny dala. Sotva odešla a já uložil nákup do auta, začal mladík přepočítávat svoje vyžebrané peníze. Bylo jich zřejmě málo, podle jeho výrazu. Málo na co? Na ty rohlíky měl peněz až-až.

Neodpustím si ale poznámku, že za dvě koruny si dva rohlíky, jak tvrdil, nekoupí. Rohlík je totiž za 1,40. To ale zřejmě onen ,mladík vůbec nevěděl. Proč taky?

Jenže tady o nějaký hlad nešlo. Znám toho mladíka, protože do onoho obchodního domu jezdím pravidelně. A on se tu také pravidelně u některého ze vchodů objevuje. Aby si vyžebral nějakou tu kačku. Ale ne na rohlíky ale na alkohol.

To je ten důvod jsem mu nepřispěl. Lidí, postižených a upoutaných na vozík je mnoho. Většina se snaží a bojuje o nějaký lepší život. Tenhle mladík mezi ně nepatří. Možná za svůj stav nemůže a nezpůsobil si ho. Možná ale že opak je pravdou. Nevím. Vím ale jedno, že s ním soucit mít nebudu a „milodaru“ se odemne nedočká.

P.S. Myslím, že jsem spíš udělal dobrý skutek, když jsem mu nic nedal.