Čepičáři versus blondýnky a piloti kamikadze.

Co si jako „přímý účastník silničního provozu" pomyslíte, když před sebou na silnici uvidíte nablýskanou Škodu 100 nebo 120, Favorit či vůz Lada, známější pod jeho lidovým název - „Žigulík"?

Zejména pokud automobil vypadá, jako by nedávno sjel z výrobního pásu automobilky... Minimálně 95% řidičů zbystří svou pozornost, protože tuší, že před nimi nejede majitel restaurovaného skoro-veterána, ale „sváteční řidič". Podle toho, co má na hlavě, je lze ještě rozdělit na „čepičáře", případně na „rukavičkové čepičáře".

Stupeň ohrožení bezpečnosti silniční dopravy se v takovou chvíli zvyšuje na nejvyšší možný. Nikdo si nemůže být jistý tím, co se bude dít. U takové „blondýny" za volantem silného auta nebo pilota kamikadze se super nadupaným bourákem si můžete dovolit předpokládat, že nebudou ctít pravidla silničního provozu dopravními značkami počínaje a rychlostí konče. Blondýnka bude telefonovat a kouřit současně, nedá Vám znamení o tom, že mění směr jízdy, bude udržovat konstantních 70-80 kilometrů v hodině bez ohledu na to, zda je nebo není v obci, bude nenadále brzdit (to když jí vypadne mobil z ruky, protože jí jde kouř do očí, když chce přeřadit a musí si dát cigaretu do úst na 10 vteřin, než najde odpovídající rychlostní stupeň) ... Oproti tomu pilot - kamikadze Vás bude zásadně předjíždět na plné čáře v nepřehledném místě a to rychlostí, která je vhodná pro německou dálnici se třemi jízdními pruhy. Bude na Vás blikat dálkovými světly - že ho „brzdíte", troubit - že okamžitě máte vypadnout, když „neumíte jezdit" nebo dokonce hrozit a ukazovat prostředníčkem, že Jste „jednička".

Zkrátka víte, že blondýnka za volantem je nebezpečná zhruba stejně jako majitel „velkého a silného" vozu s „velkým egem a malým přirozením". ALE když narazíte na „čepičáře", notabene v rukavičkách - si nemůžete být jisti absolutně ničím. Zažil jsem  to jednou osobně a přímo v automobilu jednoho takového svátečního řidiče...

Kdysi jsme se potřebovali přesunout na taneční soutěž, asi 40 km daleko a zase se vrátit ten den zpět. Bohužel - nikdo z nás neměl automobil a tak jsme nakonec svůj problém přednesli - tehdy skoro pětasedmdesátiletému - dědečkovi mé partnerky. On vlastní vůz ŠKODA 1000 MB ve velmi zachovalém stavu. Už v té době jsem věděl o existenci svátečních řidičů, ovšem zažít to přímo s ním v autě - to bylo opravdu neuvěřitelné...

Přijel na čas. V obleku z padesátých let, na hlavě klobouk s pérem, na rukách bílé rukavice a pod krkem měl uvázaného motýlka !!! Se slovy :„Tak jedeme, mládeži" se ani příliš nenamáhal udržet auto v klidu, než jsme nastoupili. Po prvních metrech nám bylo jasné, že to bude jízda smrti. Ručkování po volantu při nájezdu do zatáčky a výjezdu z ní, jsem považoval za úsměvné. Ovšem když jsme „ignorovali" značku STOP, nevydržel jsem a zeptal se opatrně, zda ji dědeček nepřehlédnul. Děda se zasmál, a rukou ukázal na roh čelního skla. Tam byla umístěná cedulka modrobílé barvy, informující všechny o tom že vozidlo řídí osoba tělesně postižená. „Mám tady tuhle značku, mladý muži", odvětil děda poté, co v klidu projel stopkou na křižovatce, kde si jí nedovolí projet takřka nikdo. Ne že by tam stávali policisté. Spíš proto, že to byla křižovatka velmi nepřehledná.
Bylo mi jasné, že děda si povýšil svá řidičská práva a přednosti díky své „kouzelné značce" na úroveň sanitky nebo hasičů. A když pak zaparkoval na místě, určeném pouze pro policejní vozy tamější policejní služebny a okomentoval to tím, že alespoň do auta nikdo nevleze a vyhne se mu obloukem, dostoupila naše deprese takřka vrcholu. K minimálnímu množství kolem 150 dopravních přestupků bych se nevracel. Až na jeden. Vraceli jsme se už za tmy a při výjezdu na hlavní silnici se dědovi zalíbil levý silniční pruh. Ne nebyli jsme na dálnici, nýbrž v protisměru. Když na nás po chvíli první protijedoucí vůz troubil a blikal dálkovými světly,  zařadil se děda zpět na „naši polovinu" se slovy : „Kam ti blázni jedou?!"

I přesto všechno byl návrat domů šťastný a bez nehody. Ovšem dědova jízda to byla poslední. Auto, klíče a řidičák musel odevzdat synovi, který - když s dozvěděl o dědečkově výletu a tom, co na něm „páchal" - málem utrpěl trojitý infarkt.

Proč tohle všechno píši ? Protože mi poslední dobou připadá, že dědečka někdo naklonoval a hromadně na silnice vypustil. Nemám nic proti pomalé nebo rychlé jízdě, když je bezpečná a pro mě a ostatní řidiče dobře čitelná. Pomalého v klidu a ve vhodnou chvíli předjedu, i když si pomyslím něco o čepičářích, případně o blondýnách. Rychlého „dárce orgánů" raději pustím, než abych skončil v příkopě. Když si holt musí své ego nebo nějaký komplex méněcennosti léčit zběsilou jízdou - ať se zabije sám.

Je jen škoda, že takové nikdo moc nestíhá a auta i s řidičáky jim nezabavuje tak, jako to udělal syn zmiňovaného dědečka. Na silnicích by hned bylo o hodně lépe.