Žárlivost a její formy

Žárlivost je jistá forma závislosti na partnerovi, nedůvěra ve vztah jako takový, ukazatel nižšího sebevědomí a nedostatku seberealizace. Jedná se o vtíravé představy, které dotyčnou osobu děsí svými barvitými detaily. Žárlivý jedinec pak propadá strachu a panice z možného nebezpečí a rizika ztráty partnera, k čemuž paradoxně dochází, jsou li žárlivé výstupy časté a především neopodstatněné. Ve finále rozchod vede k tomu, že se podezřívavý partner jen utvrdí v tom, že měl vlastně pravdu, protože jeho polovička ho opustila přesně, jak předpokládal.

Psychiatr, gynekolog a sexuolog Miroslav Plzák pokládá žárlivost za nejzávažnější problém manželství a milostných vztahů. Na téma žárlivosti napsal celkem 21 vědeckých prací.Žárlivost provází lidstvo odnepaměti. Byla námětem dramat i komedií, několikrát sehrála i významnou historickou roli a bohužel je také častým důvodem rozchodů a rozvodů.Svým způsobem se dá považovat za nemoc. Tzv. chorobná žárlivost může vyústit až ve fyzické napadání a domácí teror nebo omezování osobní svobody. Žárlivec není schopen své citové výbuchy zvládat, cítí se být zanedbáván a je hluboce přesvědčen o své pravdě. Pochyby o druhém většinou pramení z vlastního nedostatku sebevědomí, z pochybností v sebe sama. Člověk, který si nevěří, bude jen stěží důvěřovat druhým. Na počátku vztahu se může žárlivec zdát jako ideální partner. Pozorný, milý, romantický, volá i několikrát denně aby se zeptal, jak se daří a co právě teď děláte. Postupem času se však mohou kontroly zintenzivnit a začít být nepříjemné. Pak jednou nevezmete telefon a problém je na světě.Ne nadarmo je žárlivost ženského rodu. Možná je to tím, že ženy jsou celkově více citlivější a emotivnější, mají bohatší fantazii a větší sklony k hysterii. Někdo také kdysi prohlásil, že …,, Žena má jen jeden svět- lásku. Muž má jen jednu lásku- svět“… Často žárlivost pramení jen z drobných nedorozumění a neschopnosti naladit se na toho druhého. Jak již také dávno prohlásil slavný lékař a psychiatr Sigmund Freud…,,Již více než třicet let pracuji velmi důvěrně s ženskou psychikou. Ale doposud jsem nenalezl uspokojivou odpověď na jednu základní otázku: Co žena vlastně chce?“…

V zásadě se má tedy obecně za to, že žárlí častěji ženy, než muži. Ve skutečnosti je pravda někde uprostřed. Jen ženy své city dávají více najevo a tak jsou jejich žárlivé výstupy zřejmější, než u mužů. Muži naopak nechtějí připustit, že žárlí, neboť to odporuje jejich roli lovce, který přeci může mít kdykoli jakoukoli. Pravda je ovšem ta, že muži mají se žárlivostí mnohem větší problém právě proto, že nejsou zvyklí své city ventilovat a uzavírají se do sebe. Je pro ně mnohem těžší přiznat si, že se jich ztráta ženy citově dotýká a zároveň jim jejich mužské ego nedovolí tento cit projevit navenek alespoň tak výrazně, jak by si často ženy přály. Jen málokterý muž šeptá své milé každý den do ucha něžná slůvka, večer zapaluje svíčky kolem postele a přes den nechává posílat květiny. A pro ženu je to jediný signál: už mě nemiluje…..co když má jinou? Včera přišel déle z práce…a ráno si bral čistou košili….Semínko podezření je zaseto a pak už jen stačí pár šikovných uštěpačných poznámek, jeden dva citové výstupy a partnerská krize je na světě.

Malá dávka žárlivosti není nikdy na škodu. Vztah, kde se nic neděje, vše je v harmonii a partneři jsou si jeden druhým jisti, nikdy nemůže vydržet dlouho. Právě ta malá špetka žárlivosti, strachu ze ztráty toho druhého (nebo spíše z možné porážky konkurencí?) stojí za občasným přinesením květiny, snahou se tomu druhému líbit a občas mu dát najevo, jak moc pro mě znamená. Samozřejmě všeho s mírou, přílišné vyznávání lásky je také na obtíž a často má takový vztah, který hraničí spíše s chorobnou žárlivostí, rychlejší konec, než ten, kde občas proběhne nějaká ta výměna názorů.

Nicméně mezi projevy žárlivosti patří sledování partnera a v dnešní době mobilních telefonů a internetu i špehování sms zpráv a emailů. Dále se jedná o citové výstupy a obviňování, které partnera většinou po určité době přestanou bavit a milenku si opravdu najde, což druhou polovičku jen utvrdí v tom, že ,,jsem měla pravdu.“

Do extrémních projevů žárlivosti pak patří vyhrožování, domácí teror, fyzické napadání nebo citové vydírání. Nejsou výjimkou žárliví muži, kteří i po rozchodu své partnerky obtěžují po telefonu, čekají na ně, až půjdou z práce, vyhrožují zabitím nebo sebepoškozením. Takový člověk by se měl léčit, bohužel, sám se k léčbě většinou neodhodlá a místo toho, pokud opravdu nespáchá sebevraždu, najde si jinou oběť, ke které se upne a vše začíná znova.

Žárlivost není jen mileneckou záležitostí. Existuje například v přátelství, kde jedna ze dvou nerozlučných kamarádek si najde přítele a tím pádem má na svou, již často bývalou, kamarádku méně času. Ta pak žárlí a pokud si sama nenajde partnera, přátelství se rozpadá, samozřejmě s obviňováním a svalováním viny. Problém může také nastat, když si bezdětný muž či žena najdou partnera s dítětem. Zde situaci hůře snášejí ženy, jejichž přítel má dítě ve střídavé péči. Žena zde totiž dítě vidí jako vetřelce, který krade mužovou pozornost a čas a pokud nemá již své vlastní dítě, není zde ani žádný mateřský pud. Zde pak záleží spíše na muži, jak se k problému postaví. Žárlí samozřejmě i dítě na ženu a to tím spíš, že má pocit většího práva na tátu než jeho nová přítelkyně. Rozpor pak většinou vyřeší buď další společné dítě, nebo vzájemný respekt.

Žárlivost je i záležitostí mezi sourozenci. Někteří se mají rádi odmalička, jiným je rivalita vlastní a vydrží jim na celý život. Další k sobě najdou cestu až v dospělosti nebo ve stáří. Vztahy se mohou upevnit společným trápením, smrtí jednoho z rodičů, kdy se rodina více semkne. Leccos záleží na povaze dětí, mnohé mohou svým přístupem k výchově ovlivnit rodiče a později v dospělosti i sami sourozenci.  Naskýtá se také otázka, zda je sourozenecká láska povinná. Názory odborníků se v tomto rozcházejí, nicméně shodují se na tom, nikoho nemá smysl nutit k tomu, co sám necítí

Vraťme se teď k žárlivosti milenecké, se kterou má, do jisté míry, zkušenost každý. Jak je vůbec možné udržet vztah živý a harmonický? A není láska na celý život jen výplodem bujné fantazie?

Podle odborníků nikoli. Na všem je třeba pracovat, tím více na vztahu. Nikdy se nedostane do fáze, kdy bychom se už dále snažit nemuseli. Není nic, čím bychom si přízeň druhého zajistili na celý život. Předejít vyhoření vztahu a tím pádem i jeho patologických důsledků, jakým žárlivost je, se dá dodržováním několika pravidel. Například by se nemělo stát, že jeden z páru bude mít své koníčky a bude se jim intenzivně věnovat, mezitím co ten druhý opustí veškeré své aktivity, aby se přizpůsobil programu svého partnera. Je velice důležité, najít si nějaké společné aktivity. Také zpestření jinak všedního dne udělá své, například večeře ve dvou ve všední den nebo společný výlet. Pokud víme, že partner má sklony k žárlivosti a je celkově citlivější, neměli bychom ho provokovat narážkami ale spíše se snažit o to, aby nám mohl věřit.

Při vážnějších žárlivých poruchách, výstupech a výhružkách je pak řešením poradna, psycholog nebo rozchod, pokud nás žárlivost toho druhého výrazně omezuje.