Zákaz kouření

Byla to nerozlučná parta. Scházeli se pravidelně každý pátek a společně někam vyráželi. Byli to otcové rodin a doma nechávali ženy a děti. Bylo jich šest a pokaždé některý z nich navrhl cíl. Většinou ostatní souhlasili a pak si užívali života po svém a to vždycky skoro do ranních hodin. 

Ten jejich cíl setkávání, byl však stejný, případně podobný. Vždy je jednalo o nějakou hospůdku, restauraci, putyku nebo pivnici. Hlavním kritériem byla jen dlouhá otevírací doba.

Také náplně, jejich sešlosti, si byly podobné jako vejce vejci. Pití, kouření, klábosení o všem a o ničem, udělování rozumů a dohadování se, kdo z nich má větší pravdu a kdo tomu problému lépe rozumí. Téma bylo vždy určeno jen drsným chlapům, ženské by jim nerozuměly. Byla to prostě jen pánská jízda a oni si od svých manželek vždycky naprosto dokonale odpočinuli.

Tahle jejich terapie trvala několik let. Beze změn, bez rušivých momentů. Zvykli si na ni, jako se zvykne na pravidelné čištění zubů.

Jen teď, v poslední době, se rozmohla jakási móda v restauračním prostředí. Móda, kterou vítalo hodně lidí a kterou také dost lidí odsuzovalo. Začínaly se omezovat kuřácké prostory a na většině míst, kam si zvykli chodit, se objevovaly cedule o zákazu kouření a informace o tom, že toho restaurační zařízení je zcela nekuřácké. Měnilo se v nich tím pádem i obsazení hostů. Nepoznávali zde nikoho známého a připadalo jim, jakoby vešli do úplně jiné hospody.

Vyhánělo je to postupně jinam, jenže časem nebylo kam. Dokonce uvažovali, že teda prostě kouřit ten páteční večer nebudou, ale ta droga je již úplně pohltila a tak nebyli schopni přestat. Sedávali tedy venku na lavičkách a nosili si lahvové pivo sebou. Ale nebylo to ono. Chyběl jim ten hospodský ruch a shon. Ta sounáležitost a solidarita ostatních mužů. Prostě ten mužský svět. Nechápali, proč jsou teď tak najednou mimo společnost. Proč z nich to kouření tak najednou dělá vyvrhele. Přemýšleli o své nové situaci a každé jejich páteční setkání se neslo v duchu – co s tím?

„Hele, kluci, já už tomu začínám rozumět,“ začal hovor jeden z nich, v jenom pátečním setkání.                      

„No, to jsme zvědaví, tak povídej.“

„Když na to tak myslím, tak my jsme vlastně celou tu dobu zase omezovali všechny, který nekouřej a nechtějí to ani čuchat. Nemohli chodit do hospody vůbec. Vlastně tam chodil jen ten, kdo kouřil. Je to tak?“

Ostatní mu museli dát za pravdu.

„Ale co s tím? Prostě to tak bylo a teď tam nechodíme zase my.“

„No, a o to právě jde. Vždycky je někdo omezený ve svých právech. Ale je tady jeden rozdíl. Pozor – nekuřáci s tím nic nenadělají, prostě nemůžou jít tam, kde se kouří. Ale, MY KUŘÁCI, jsme oproti nim ve velké výhodě.“

„Jak to?“

„Pořád nechápete? My tam přece jít můžeme, jen tam nesmíme kouřit. Nám v hospodě nic nevadí, jen kouřit prostě budeme chodit ven. A je to. A komu to nebude vyhovovat, musí přestat kouřit vůbec.“

„No jo, to je vlastně pravda.“

„A konec posedávání po lavičkách.“

„Jde se do hospody. A dáme si dobrou večeří. A zapijem to točeným.“

„Ale že nám to trvalo, než jsme na to přišli. Co, pánové?“