Proč se neprojít?

Potichu jsem za sebou zavřela dveře a ještě se ohlédla po okně. Odcházela jsem z příjemného předvánočního setkání s milou kamarádkou a v duši se mi rozprostíral klid. Pohledem na hodinky, jsem zjistila, že mi právě ujel polední autobus a do dalšího spoje zbývala hodina a půl. 

Domů to mám přibližně čtyři kilometry, tak co nejít třeba pěšky, pomalou procházkou, přes naši vyhlášenou lesostep?

Chvilka váhání .... a lenost prohrála. Vykročila jsem nejprve svižnějším krokem, takže zpočátku to žádná procházka nebyla. Přece jen se, sama v opuštěné krajině, trochu bojím. Ale již po ujití pár desítek metrů, jsem zvolnila a místy se i zastavila.

Přeji vám všem vidět tu nádheru. Počasí sice (podle mě) nic moc - mírně pod nulou - mlha. Ale co to udělalo s přírodou, to bylo prostě kouzlo. Všude kolem byly přenádherně ojíněné trávy a keře. Dohlednost tak odhadem asi dvacet metrů. Tedy žádný konec cesty v dohledu, žádné stromy na okraji, jen cesta přede mnou a jinovatkou postříbřené okolí kolem mne. Dál se vše již ztrácelo v mlze a dávalo možnost fantazii, aby se sama snažila o pravděpodobné pokračování krajiny. Jediné zvuky dělaly moje kroky. Zůstala jsem tedy stát a fascinovaně se rozhlížela po té ztichlé nádheře. Skoro jsem se bála i dýchat, jako bych tím mohla narušit tu zimní pohádku.

Byla jsem tam v té přírodě úplně sama a zrovna si připadala sama i v celém vesmíru, když jsem uslyšela slabé tóny. Někde něco hrálo, ale díky mlze nebylo možné najít příčinu. Opět jsem vykročila a po pár krocích už bylo jasno. Potkala jsem mladého hocha, kolem kterého pobíhal bílý pes. Ten chlapec si, na svou denní procházku, prostě vyhrával.

Nic proti tomu, ať si hraje do libosti, ale mě se ztratilo to tiché kouzlo zimního poledne. A jsem přesvědčená, že už ho hned tak nenajdu. Ono se mi totiž již nepodaří dát všechny ty dnešní náhodné skutečnosti dohromady.

Kdy se mi asi tak zase stane, že mi v pravé poledne ujede autobus, bude mlha, pár stupňů pod nulou a v našem ojedinělém kousku přírody nebude živáčka?

Předpokládám, že už asi nikdy.

Jsem tedy moc ráda, že mi bylo dopřáno, prožít alespoň těch několik desítek minut krásy, na tomto světě. A než dnes usnu, budu se v té nádherné krajině ještě chvíli procházet.