Proč některý pes zlobí?

Můj páníček mi pořád opakuje, že zlobím, jsem neposlušný a dělám mu jenom schválnosti. Já se zase pořád snažím dokázat opak, ale on mi nerozumí.

A snažím se opravdu hodně. Tak hodně, že mi už pomalu dochází inspirace. Chtěl bych totiž svému páníčkovi dělat jen samou radost a být mu k užitku. Však on si to zaslouží!

A tak mu pomáhám! Když vidím, že páníček něco hrabe v záhoně, okouknu, jak to dělá, a když si pak jde domů odpočinout, nastoupím já. Přesně tak, jak to dělal on a přesně na stejném místě, se snažím hrabat a hrabat. Někdy zvládnu i kus vedle, když ten páníčkův odpočinek trvá déle.

„Ježíši, cos to zase udělat? Já tě snad přerazím! A kde jsou teď ty tulipánový cibule, co?  Jen mi přiděláváš práci! Mazej!“ Prstem mi ukáže směr, kterým mám mazat a tak se jdu, trochu uraženě, natáhnout k plotu do stínu. Opět nepochopil!

„A opovaž se, k těm záhonům, vůbec přiblížit! Slyšíš? Zákaz!“ pokračuje přísně páníček, ukazuje na záhony a zle se na mě dívá.

No, dobře, dobře! Když zákaz, tak zákaz! Trochu se teda teď natáhnu a prospím, když mě u sebe nechceš mít.

A páníček dává zatím záhony a cibule tulipánů do původního stavu, nerušen psím kamarádem, který tam v rohu zahrady trucuje. Dává se v klidu i do dalších částí svých latifundií, netuše, že je nenápadně „poočku“ sledován. Staré šlahouny cuket vyhazuje na kompost a než odejde ze zahrady, ještě se spokojeně rozhlédne po svém díle.

Co to tam ten páníček asi hází? Honí se mi to v hlavě pořád dokola, až musím vstát a jít se podívat. No tohle! Jsou tady celé zelené rostliny, které přece patří na ty páníčkovy záhony. Určitě se spletl a hodil to sem omylem. Musím mu to dát zase do pořádku.

Co mi to ale dává práce, to neuvěříte. Páníček sem omylem hodil snad všechno. Pomalu lezu nahoru a zase dolů z kompostu. Nahoru to jde lépe, dolů musím nosit plnou tlamu toho zeleného a tak mi to překáží v chůzi. Zakopávám, koulím se, ale nakonec se mi to povede. To zelené je zase pečlivě rozprostřené na všech záhonech a pěkně se tam vyjímá. Lehám si před záhony a dívám se na svoje dílo. Hezké! Páníček mě určitě pochválí!

„No teda, co je zase tohle?“ ozve se za mnou.

Sklopím uši, přikrčím se a jen páníčka ze zdola pozoruju.

„Ty snad nejsi normální pes. Můžu já tě nechat chvíli samotnýho? Běž, ať tě nevidím. Slyšíš? Mazej!“

Natažená ruka a prst mi opět ukazuje do rohu zahrady.

Jdu, ale tak, aby poznal, že se na něj taky zlobím. Lehám si k němu zadkem a čumákem k plotu. Pokládám si hlavu na packy a smutním si. On zatím zase hloupě nosí všechno to zelené zpátky na kompost.

Když myslí, že to je tak lepší, tak ať si. Mě už to nezajímá. Mám jinou zábavu. Něco tady totiž ukrutně voní? Jako bych tu cítil myš. Větřím a určuju směr, odkud to táhne. No, jo, už to mám. A už vidím i díru v zemi. Je u plotu a vede k sousedovi. Vím, že páníček myši nesnáší. Vstávám teda a jdu mu ji chytit. Jenže musím hrabat. Hluboko a pak i široko. Hrabu a hrabu a pak slyším zase svého páníčka těsně za mnou.

„To už přestává všechno! Ty seš vážně hyperaktivní. Co tě to zase raflo? Mazej!“

Jdu, teď už vážně uražený a nepochopený.

Nevšímá si mě, baví se sousedem a zahrabává moji, tak pracně vytvořenou díru. Že tam zahrabe i tu myš, to vůbec neřeší. A já ji už skoro měl. Stačila chvilka a donesl bych mu ji na důkaz své lásky a vděčnosti. Škoda! Teď si zase myslí, že jenom a jenom zlobím. A já mu přitom pomáhám.

On mě, ten můj páníček, snad nikdy nepochopí.