O skalce

Vzhledem k tomu, že v době, kdy jsem si zakládala zahradu, byly v módě skalky, musela jsem ji mít taky, abych byla in. Takže jsem, tak jako jiní, použila dostupné kameny z okolí (pískovec) a začala s prací na již  navršené zemině, která byla nad zahradním sklepem na jablka a brambory.

Moje první skalka tak byla úplně hrozná a kýčovitá a dala plno práce při pletí náletových rostlin. Nehledě na to, že jak jsme nejprve tento „pahorek“ zatravnili, rostla mi tam místy stále i tráva. Kameny jsem dávala tak, jak se mi to zdálo dobré a tak, aby to celé nespadlo. Mezi ně jsem strčila skalničky, které jsem dostala od sousedky. Pravda, dařilo se jim dobře. Až moc dobře! Přerůstaly jedna do druhé a vytvořily nepřehlednou kupu, která přerostla i kameny. No … byla to při vší té práci jedna hrůza.

Jak šel čas, a jak jsem měla více a více knih o zahradách, uznala jsem svou chybu a skalku jsem celou předělala. Kameny jsem naskládala do jakýchsi schůdků, doplnila je další várkou tak, aby bylo vše spíše kamenné než zelené. Vynechávala jsem malé části pro následné osázení skalniček, které již nyní doplnily také nízké konifery. A také jsem skalku podstatně rozšířila, takže z návrší  pokračovala do roviny a byla doplněna třemi jezírky (z plastových prefabrikátů), které byly uloženy za sebou do mírného oblouku. Nad místy dotyků jezírek byly (mým mužem) vytvořeny dřevěné obloukové můstky tak, aby nebylo vidět, že se jedná o jednotlivá jezírka, ale aby to dělalo dojem jednolité vodní plochy. Pravděpodobně se to povedlo, protože, když k nám přijde na návštěvu někdo, kdo to u nás nezná, ptá se zda je to potok. Hrany jezírek jsem zamaskovala kameny a rostlinami, které postupně dorostly a tak již nyní není vidět, kde přesně jezírko končí. Do jezírek jsem umístila lekníny a na mělčiny kameny, pro snadné pití a koupání ptáků.

No, to už bylo jiné kafe. A ještě k tomu jsem dostala (od kolegyně z práce) dva červené karásky, asi dvouleté, zároveň s přáním, aby to byl párek. No …. a on to byl. Ale ryby si zaslouží svou vlastní kapitolu, tedy zpět ke skalce.

Ona totiž, ani tato skalka nezůstala tak, jak byla vytvořena. Na návrší se opět dočkala změny a vytvořené kamenné terásky, vzniklé ze schůdkovitě položených kamenů, byly částečně zrušeny. Na vzniklých místech bez kamenů na vrcholu, se tak objevila cestička, která vede horem celou skalkou a končí vzadu kamenným schodištěm vedoucím k bonsaím, které stojí na dřevěné palisádě ze švestkových kmenů. Na cestičku se dá dostat jednak z hlavní cesty – to je po dvou pozvolných schodech a nebo těsně u sklepa – to je po příkřejším schodišti ze čtyřech schodů vytvořených z kamene. Cesta je vysypána kamenným štěrkem.

Schodišťově sestavené kameny byly velmi omezeny a částečně nahrazeny kamennými suchými zídkami, které drží svah a poskytují rostlinám větší komfort.

Také zasazené dřeviny – tři túje – poněkud (vlastně  hodně) vyrostly a tak se musí stříhat každý rok do určeného tvaru.

Jednou se dokonce stalo, že při silné bouřce s vichřicí, se sousedovi skácela jabloň, kterou měl u plotu s námi a celá nám tak spadla na skalku. Byl zničený plot a jedna túje to zle odnesla. Celá se v horizontální polovině zlomila a ještě se její zbytek ve vertikální polovině sedřel, takže z ní zbylo ubohé torzo. Vzhledem k tomu, že tato túje stojí u zadního schodiště a již překážela v chůzi, využili jsme tohoto zásahu „z hůry“ k radikální proměně, na kterou bychom si jinak netroufli. Celou jsme ji od země obnažili a nechali kmen čistý tak, abychom mohli pod korunkou pohodlně chodit po schodišti. Vršek jsme pokud možno vytvarovali do polokoule a doufali, že sedřená polovina obrazí tak, aby z této polokoule byla časem koule. A ono se to podařilo. Teď je to krásný prvek, který poutá pozornost.

Ale ani tato obměna skalky není konečná. Nějak se mi začíná opět v hlavě rodit další změna a vzhledem k tomu, že jsem již asi pět let „ujetá“ na suchých kamenných zídkách, myslím si, že se to promítne i do budoucí úpravy skalky.