Vzhůru do cirkusu!

Drezura cizokrajných zvířat, ale i psíků, klaun a artisti. Popcorn, párek v rohlíku, žužu, slintající velbloudi a nebezpečí číhající spoza lavic. A co ti senioři? Kdy jste byli naposledy v cirkusu vy?

Vůbec se mi tam nechtělo. Jakože vůbec. Nejdřív nám dal syn na výběr – buď půjdeme do cirkusu nebo do kina. A tak jsme se šli najíst do kina. Jenže já si všimla, jak moc zklamaný je. Asi věřil, že si stejně jako on přejeme vidět krocení divoké zvěře a exhibici strašidelného klauna víc než nový nadějný český film. No dobrá, půjdeme spolu. A tak jsem hledala, hledala, až jsem našla.

„Ty že půjdeš do cirkusu?“ – to byla reakce mé kolegyně. Nevím, jak na to přišla, ale domnívala jsem, že když jsem citlivá, téměř až éterická bytost, když neholduju tučnému masu a ráda chodím do lesa a kreslím květiny, patřím k zarputilým ochráncům zvířat.

Vzpomínám na svou první návštěvu. To mě vzala s sebou matka kamarády i s kamarádkou. Mohlo mi být pět. Seděly jsme vysoko v galerii, já žužlala žužu a bála se, že propadnu tou dírou mezi lavičkami. Pak vzpomínám na malý cirkus, který jsme navštívili kdysi dávno v létě, vybavuji si scénu, kdy cirkusáci přinesli krokodýla, obešli s ním manéž a zase odešli. Nějak jsem ten počin nepochopila. A ano, také vzpomínám na ten cirkus, kde jsme byli, když synek sotva odrostl plínkám. Na jednoho artistu zíral s otevřenou papulkou. A my tušili, že je možné, že nám jednou s cirkusem uteče.

„Proč bych nešla? Ale... něják se mi nechce…“

Zjistila jsem, že toho času se v okolí pražských Letňan sjelo více cirkusů. Výběrovým řízením prošel Humberto. Vydala jsem se toho dne odpoledne na výpravu s cílem zjistit, kde přesně se nachází a zároveň pořídit lupeny. A nebyla to výprava jednoduchá. Musela jsem čtvrt hodiny šlapat přes štěrkové parkoviště vedle PVA Letňany a cítila se přitom trochu jako na objevné výpravě po povrchu Marsu.

Navečer jsme se tam vydali oba.

První věc - záchodky. Originální - v maringotce. Vedou k nim vysoké strmé dřevěné schůdky a to zábradlíčko se nějak vrtká. Malá výstavka k historii cirkusu v druhé. Pěkně vyhřáté foyer, kde se prodává občerstvení a je možné posadit se ke stolkům. Podobně jako v kině – koupila jsem nám limču a brambůrky. Ještě cestou nás přepadne klaun, který vyžaduje úsměv. Hm. Dobrý. Pak hledáme vhodná místa v galerii, na výšky jsem fakt jak dělaná, koukám, kudy se propadnu. Reflektor nám svítí do očí, ale věříme, že to se začátkem přejde. Uvědomím si, že jsem si ani nepřečetla program. A upozorňuji plenkám dávno, dávno odrostlého synka, že většina rodičů je mladších než já a většina dětí chodí do školky.

„Cirkus je, mami, klasika. A né abys fotila, musíš se dívat, aby sis to užila!“
Ach jo, ještě mě kibicuje…

Tu se opět objeví klaun a trénuje diváky v intenzitě potlesku. Musím uznat, že není špatný. Pak pustí úvodní melodii seriálu Cirkus Humberto. Jsem dojatá a samozřejmě poučím synka.

První číslo je takové rádoby taneční. Nato přijde snědý drezér s přehlídkou koňů. Byli nádherní, tedy až na jednoho, který byl tak hubený, až mu byla vidět žebra. Artista s číslem s balančními válečky. Poník přiveze v závěsu za sebou bandu pudlíků, kteří nadšeně předvádí, co umí. Byla jsem si jistá, že je to baví. Klaun se objeví s nafukovacím balónkem, taková pěkná podívaná právě pro školkové děti, takže jsem se smála (ha ha). Následovuje artistka, nebo lépe řečeno hadí žena, která se všelijak provlékává, vzduchem letí, točí, kroutí na závěsných pruzích. Uf. A zase klaun – vytáhne si z publika několik tatínků a jednoho menšího kluka a předvede scénu „V ringu“. Výborně improvizuje. Nato přichází velbloudi, měli si lehat, což jim docela trvalo, říkala jsem si, jak je to asi těžké uspořádat kopýtka pod sebe. Jeden z nich neuvěřitelně slintá, tak si říkám, že je vlastně docela fajn, že sedíme tak vysoko. Ukázka zeber a giganti – dvě krásné africké slonice se dvěma menšími koníky. Jedna se neuvěřitelně pěkně směje a kroutí chobotem. Opratě koňů si chytly do chobotů a vedly je manéží tam, kam chtěly, respektive tam, kam chtěl principál. To je ta chvíle, kdy jste rádi, že nejste v ZOO, ale v cirkusu, protože si je můžete prohlédnout zblízka.

Přestávka.

Vlezli jsme do zvířecí ZOO, kde na několika místech byly na plotech umístěny cedule „Nekrmte! Koušou – hlídejte si své děti!“, a tak jsem synka chytla za kapuci, aby náhodou nezaútočil na některého z ustájených velbloudů. Jistota je jistota. A šli jsme se vyfotit se slonicemi. A na párek v rohlíku, který nám prodala hadí žena.

Na začátku druhé poloviny jsme byli upozorněni na to, že půjde do tuhého. Začne to čarujícím klaunem – trošku slabší scénka o obarvení králíka, ale pro školky ideální kousek. Následuje akrobacie jiné hadí ženy – v obrovské spirále. Na to přijde, respektive přijede na koloběžce opravdický medvěd. Tanec hula-hoop, čili že cvičení s obručemi. Klaun opět zapojí do dění několik dobrovolníků a předvede natáčení scény z telenovely. Pak se zhasnou světla a vzduchem poletují svítící (fosforizující) míčky. Uprostřed manéže stojí artista v rovněž fosforizujícím oblečku a míčky, jejichž počet přibývá, všelijak chytá a zase pouští. Pak se objeví první hadí žena a předvede dalších dechberoucí číslo – tentokrát na vzdušné hrazdě.

I po přestávce bedlivě sleduji všechny díry pod lavičkami a dávám si pozor, abych náááhodou nepropadla. Jsem velká, žužu už nežužlám, párek dávno v bříšku, pouze dosrkávám limču. S ohledem na přítomnost synka se samozřejmě snažím chovat jinak dospěle. Chci tím vyjádřit, že jsem až do posledního čísla byla relativně v pořádku a cítila jsem se v cirkusu „jako doma“. A opomněla jsem se zmínit, že na začátku druhé poloviny nás hlas v amplionu informoval, že teď bude něco jakože „bez limitu“.

Inu. Přinesli podivnou věc. Obrovskou konstrukci s koly (válci) na konci a tu zavěsili za lana ze všech stran. Tu se objevili dva. Jednoho z nich jsem, netuše, co má za lubem, potkala na začátku ve foyer, když jsem kupovala brambůrky. Spustila se hudba a ti dva nějak vlezli do těch kol. Chodili v nich asi tak, jako když křeček trénuje pohyb v útlém akváriu v onom křečkolotoči. Celé se to začalo točit a ti dva stále neohroženě capkali uvnitř. Ta věc připomínala vesmírné lodi z filmů. Jak to musí jakože rotovat, aby se uvnitř vytvořila gravitace. Nějak to celý rozpohybovali. A začali blbnout. Jeden vylezl nahoru na to svoje kolečko a pěkně si tam povyskočil. Nato během rotování jeden nebo druhej (nějak jsem se ztrácela) přeskočil na vnitřní konstrukci, pohoupal se na ní a přehopkal zpátky nebo se vyměnili, už nevím. Zřejmě jen tak z nudy si na tom kole zaskákal přes švihadlo, posadil se, letěl vzduchem, nahoru, dolů, jeden z nich si hodil černý pytlík přes oči, aby demonstroval, že nevidí… no, zkrátka. Seděla jsem a lapala po kyslíku. Hlavou se mi honily myšlenky o odvaze. Chybělo už jen, aby se v jednom z kolotočů objevil medvěd s koloběžkou nebo dobrovolník z publika… ufajs…

No a tím šíleným číslem to skončilo.

Do manéže vlítli všichni účinkující a principál je na rozloučenou představil. A já se dozvěděla, že snad jen jeden z artistů je Čech. A my jsme se po pár minutách ocitli na dlouhé štěrkové cestě zpět na planetu Zemi - na metro Letňany. Zkrátka – líbilo se mi to.

Post scriptum:

„Ty že půjdeš do cirkusu?“

Každý má v sobě určitou potřebu zachraňovat svět, bránit trpící a tak. Ráda bych zrušila všechny války, každému snesla modré z nebe, ale jediné, co ve skutečnosti pro to mohu udělat, je modlit se nebo napsat Ježíškovi. A myslet pozitivně. Mám za to, že světodění má jiná pravidla. Dobro a zlo se tu míchá jedno přes druhé - podobně jako ti dva chlapíci přeskakovali na svém šíleném udělátku. Ale pravdou je, že v poslední době vnímám jednu skupinu našeho světa, která musí zdolávat překážky, na něž už není dávno stavěná – nejde mi o ochranu zvířat, ale spíš o ochranu seniorů. Onehdá se mi jedna cca 80letá stařenka svěřila, že chodívá ráda na procházky do jistého parku, ale poté, co ho zrenovovali a vyměnili lavičky, špatně se jí na nich sedí. Nestěžovala si, jen mi to smutně vyprávěla. A mě se to připomnělo, když jsem čekala ve frontě na dámské záchodky v maringotce a přede mnou stála babička s holí a velmi těžko překonávala vysoké tenké schůdky dovnitř a ono vrtkavé zábradlí... A co se týče drezůry, asi by to bylo na dlouhé povídání. Ale já, co by citlivá, až éterická bytost, jsem nevnímala, že by se zvířata v cirkuse nějak trápila – dokonce ani ten vyhublý kůň. Připadalo mi, že je jejich práce docela těší. Zvířata jsou neobyčejně vnímavá. Jsem si jistá, že kdyby v publiku neseděly natěšené rodinky s dětmi, ale stovka psychopatů, oni by to vycítili a šapitó zbořili. A možná, kdyby se na vysoké lavičky posadilo několik domovů důchodců, také by zvlčily. Neposlušně by se k nim začali tulit, oblízali by jim všechny tváře, slonice by je čaply choboty za límce a posadily na koně, lamy a velbloudy a křižovali by s nimi šapitó. Jenže… to bych asi musela vážně žít na... jiné planetě...