Po stopách apoštola Pavla v Řecku 3.díl Soluň

Rozhodli jsme se, že při našich dovolených postupně procestujeme místa, o kterých se píše v Bibli a zjistíme více, jak to tam vypadá v současnosti a jak to tam vypadalo v raně křesťanské době.

Začali jsme po stopách apoštola Pavla na pevninském Řecku v Athénách, Korintu, Thessaloniki (Soluň) a Philippi (Filipy) a pokračovali jsme na Maltu a Kypr. Plánujeme navštívit i Efez, jižní Itálii a Řím, a když se uklidní situace, tak i Izrael.

Apoštol Pavel při své 2. misijní cestě zamířil i do dalšího významného makedonského města na severu dnešního Řecka do Thessaloniki označovaného česky Soluň nebo Tesalonika (Sk 17, 1-10). Thessaloniki bylo pojmenované podle sestry Alexandra Velikého (Makedonského) kolem roku 315 př. n.l. a od roku 146 n.l. bylo hlavním městem Provincie Makedonie. Apoštol Pavel zde začal tradičně v místní židovské synagoze, kde po tři soboty mluvil k místní židovské komunitě a kázal jako obyvkle i na místní Agoře, což bylo hlavní veřejné prostranství každého řeckého města a současně místo trhů a obchodu. Řeckou Agoru přestavěnou na římské Fórum jsme našli, ale není přístupná veřejnosti je v ohraženém prostoru obklopená domy, ale v blízkosti nejvýznamnějšího kostela v Soluni Svatého Demetria, patrona Soluně, který rozhodně stojí za návštěvu včetně staré rozsáhlé krypty. Z Agory jsme z okolních chodníků viděli jen základy a zbytky sloupů, které jí lemovaly, ale z antického divadlo, které bylo součástí areálu Agory, toho zbylo trochu více. Tesalonika je na seznamu UNESCO hlavně kvůli svým středověkým křesťanským kostelům, kterých je kolem 12-14 včetně Sv. Demetria, Haghia Sophia a kostela svatých apoštolů a zvláštní je tzv. Rotunda a na seznamu UNESCO je i přilehlý Galeriův oblouk (Arch of Galerius).

Apoštol Pavel v Soluni strávil jen několik týdnů než musel před místními nepřátelskými Židy uprchnout dokonce v noci, ale podařilo se mu tu založit křesťanskou komunitu, které pak napsat 2 dopisy Tesalonickým, které jsou součástí Bible (Nového zákona) dodnes a pravidelně se čtou a analyzují, a do Tesaloniky se i vrátil při své 3.misijní cestě. Na jak douho už se úplně neví. Na apoštola Pavla tu, ale nezapomněli a postavili mu tu monumentální kostel Svatého Pavla apoštola v roce 1997.

Ze Soluně podle historiků pocházeli i Cyril a Metoděj, které pozval náš kníže Rostislav v roce 863 na Velkou Moravu, aby u nás šířili křesťanství s liturgii v národním jazyce, čímž předešli dobu o skoro 11 století, protože v ostatních státech převládala liturgie v latině. Připomínáme si to jejich svátkem 5.července. Byli považování za velmi vzdělané a uznávané učence ve své době a znali i staroslověnštinu a přinesli nám i písmo tzv. hlaholici, což byl v podstatě fonetický přepis mluvené staroslověnštiny.

Pokud jde o praktické cestovatelské typy a doporučení, Soluň je druhé největší město Řecka se spoustou aut, úzkými uličkami a velkými problémy s dopravou a parkováním. Pokud byste přiletěli na místní mezinárodní letiště vyplatí se vzít si taxi nebo využít místní dopravu do centra a pak po centru chodit pěšky. Dá se projít si centrum i během jednoho dne, pokud byste pokračovali z místního velkého trajektového přístavu na ostrovy. Trajektový přístav je v centru na konci pobřežní přímořské promenády a staví u něho i místní lodní doprava. Co mnohé překvapí Thessaloniki nemá vlastní pláže, ale jezdí se malými loděmi do protějších plážových středisek jako Perea, Neoi Epivates nebo Agia Triada Beach. Podle mě hlavně z důvodu, že přístavy v centru bývaly asi dost špinavé, ale to už neplatí.

My jsme to při našem okruhu pevninským Řeckem vymysleli jinak. Soluň jsme objeli půjčeným autem po dálnici a ubytovali jsme se přímo v relativně poklidném přímořském letovisku Perea kousek od soluňského letiště v malém hotelu, kde se dalo snadno zaparkovat kousek od pláže, restaurací a hlavně také blízko malého přístavu, odkud jezdí malé lodě přímo do centra Soluně k Bílé věži. A je to levné, praktické a velmi příjemné. Vzhledem k naplánovanému programu jsem nechtěla riskovat, že se nevejdeme do první dopolední lodi Karawakia (tehdy 8 eur/ osoba/1 cesta) a tak jsem nám nabookovala jízdenky na internetu asi 2 dny předem. Do Thessaloniki první loď odjížděla kolem 10 30 a zpátky kolem 17.hod. a měli jsme s internetovou jízdenkou preferenční nástup s výběrem nejlepšího místa na focení a jistotu, že nebudeme ztrácet čas čekáním na další loď za cca hodinu. Ostatní si většinou kupovali jízdenky od personálu až na palubě lodi většinou kartou. Jen se na lodi nedalo koupit pití, měli jen pár lahví vody, pro ty co by měli opravdu kritickou potřebu. Cesta lodí trvala asi 1,5 hod., hlavně proto že se stavělo ještě ve vedlejším přímořském letovisku Neoi Epivates než zamířili směrem k Bílé věži Soluně. U Bílé věže, což je strážní věž z roku 316/15 před.n.l., zbytek opevnění místního přístavu, trochu mate, že není úplně bílá tak trochu do béžova, ale je přístupná za vstupné jako vyhlídka a muzeum historie města. V jednu dobu se jí říkalo i krvavá v souvislosti s místní revoltou a když sloužila jako vězení. U Bílé věže čekají na nové turisty turistické lodě na projížďky přístavem včetně těch tematických jako římská galéra nebo pirátská loď s koktejly. My jsme tentokrát vzhledem k omezenému času dali přednost běhání po památkách hlavně slavných kostelech a římských vykopávkách, ale obě lodi vypadaly dost zajímavě a lákavě a hlavně fotogenicky včetně personálu v pěkných kostýmech.

Podařilo se nám prohlédnout si asi ty nejznámější a největší kostely v Soluni Svatého Dimetria a Hagia Sophia, která netají podobnost s kostelem, nebo bych měla říkat spíš už zase mešitou, v Istanbulu. Hledali jsme a našli i kostel Svatých apoštolů, ale jako v Athénách nebyl otevřený. Zajímavé jsou i zbytky hradeb a jak se propojují s moderními stavbami viz fotky. Nejstarší část hradeb je již z římské doby, další částí jsou byzantské hradby a opevnění se rozšiřovalo i ve středověku. Pokud bychom měli ještě aspoň jeden den navíc na Soluň určitě za návštěvu stojí místní Archeologické a Židovské muzeum, možná je přístupná i některá synagoga a rozhodně také Rotunda, kruhový římský chrám s mozaikami a Galeriův oblouk. Galeriův oblouk je velmi působivý památník ve stylu římských oblouků z roku 303, který připomíná vítězství římského císaře Galeria nad Peršany. Škoda, že ho apoštol Pavel vidět nemohl, při své návštěvě kolem roku 50 n.l., ale v jeho době byla Soluň bohaté a vlivné římské město s početnou židovskou komunitou, a Galerius proslul persekucí a pronásledováním křesťanů. Rotunda označená také jako Agios Giorgious byla původně zamýšlená jako mauzoleum císaře Galeria než si nakonec mauzoleum postavil v Srbsku. Rotunda pojmenovaná podle tvaru kopula s působivými mozaikami byla ještě na počátku 4.století římským chrámem podobně jako římský Pantheon, ale byla změněna na křesťanský kostel, což ji zachránilo před rozebráním. V roce 1591 se dokonce stala mešitou za turecké nadvlády. No pamatuje toho hodně. Ještě jedno místo v Thessaloniki spojené s apoštolem Pavla, o kterém jsme se dozvěděli až po návratu, je byzantský klášter Vlatadon v severní části Thessaloniki, místo kde apoštol Pavel kázal, si připomínají deskou označovanou „Pavlův kámen“ neboli „Kámen apoštola Pavla“ viz link v příloze. Je to údajně jediný dochovaný původní byzantský klášter v Soluni.

Vzhledem k tomu, že jsme na Soluň měli jen jeden den, tak jsme se i přes opravdu velké horko snažili toho, co nejvíce vidět a nezdržovali jsme se obědem v restauraci. Našli jsme si příjemné bistro, kde měli skvělý gyros, pivo Alfa, které jsme již znali a zajímavě tvarované kulaté malé lahvičky bílého místního vína, jedno byla slavná řecká retsina s nádechem pryskyřice, kdo nezná pohádku o tom, proč ta pryskyřice, tak ji najdete v mém prvním článku o Korintu. No obojí nám moc chutnalo viz fotky. Otestovali jsme během našeho krátkého pobytu v oblasti Soluně ještě 3 další tyhle zvláštně tvarované lahvičky, 2 bílá a 1 červené a měli je i v našem přímořském letovisku Perea ve větším cca 0,5 l. Všechna ta vína byla suchá a svěží a snadno se pila. Na osvěžení a doplnění sil jsme ochutnali i zvláštní piva z místního mikropivovaru s perokresbou Nymfh z 5 druhů chmele, jen bylo docela silné a na žízeň by byl lepší náš oblíbený Mythos připomínající naší výčepní desítku. V okolí Soluně jsou 4 vinařství, která se dají navštívit podle místního info centra, ale my jsme to již nestihli snad příště.

Klidné romantické večeře jsme si užili v našem přímořském letovisku Perea, odkud jsou fotky malých sardinek na grilu a mé velké krevety na plátku smaženého lilku a záběry stolů a židlí posazených přímo do písku pláže po západu slunce.

Výborné byly i křupavé cuketové chipsy s tzatziki (dip z řeckého jogurtu s trochou nastrouhané okurky, rozdrceného česneku a někdy i trochu nasekané máty). Cuketa byla jen obalená v mouce a krátce osmažená do křupava. Tzatziki je i sypké koření, které se kupuje jako suvenýr a často obsahuje i sušený česnek. Chutnaly nám i pečené plátky lilku se sýrem feta.

Co jsme ale opravdu nečekali bylo, že těsně po západu slunce na nás „nové příchozí“ doslova zaútočí místní komáři něco jako muchničky, které neuvěřitelně bolestivě píchaly. Peter dokonce rychle dojedl a chtěl mě u stolu na pláži nechat a utéct, tak hrozně nepříjemné to bylo. Ostatní už věděli, že se musí postříkat místním speciálním repelentem a muchničky na ně nejdou. Číšníci nám jako první pomoc půjčili jejich repelent. S fotkou obalu jsme, pak v suvenýrovém obchodu ještě ten večer koupili náš vlastní, ještě ho mám schovaný. Zajímavé, že během dne ty muchničky nekousaly až po západu slunce. Druhý večer jsme již vyrazili na večeři s repelentem v kabelce a dostatečně nastříkaní už z hotelu a působilo to až neuvěřitelně skvěle. Fotku toho úžasného místního repelentu najdete také u tohoto článku. Pokračování příště.

Autorka článku je i autorkou použitých fotografií.