RECENZE: Tomáš Marton - Král beznaděje

Král v opuštěném hradu, kde jídlo hnije dřív, než přijde na stůl. Král, hovořící s démonem. Král beznaděje. A mladík Lukáš, hledající ve své naivitě dobrodružství a rozptýlení. Když se ti dva setkají, začíná náš příběh.

KRÁL BEZNADĚJE

Tomáš Marton

Nakl. Golden Dog, edice Zrnka temnoty

2025

Podruhé (poprvé to byla sbírka Ve spárech Múzy) se mi dostalo do ruky dílo Tomáše Martona a podruhé jde o dílko s mimořádně zdařilou obálkou Michala Březiny. Už jen ta by si zasloužila samostatné hodnocení; avšak pojďme dál.

Hodnotit tuto útlou knížečku a vystříhat se při tom spoileru, to není lehký úkol. Ale snad to ani není nutné.

Žil byl, za sedmero horami a sedmero řekami… mohl by příběh začínat. Nerozumný, naivní mladík v honbě za něčím dobrodružnějším, než je život v otcovském domě, doputuje až do říše krále Tomislava. Do říše, kterou ovládl zmar – a beznaděj. Sloužící odešli, jídlo hnije dřív, než se dostane na stůl…

Král, který této říši panuje, je neméně divný jako jeho panství. Zdá se, že ho těší návštěva mladého člověka, přesto však neváhá poslat ho na smrt – jako už mnoho jiných, jak se záhy ukáže. Hovoří s démonem, který ho zjevně ovládá.

V okamžiku, kdy se za mladíkovými zády k jeho zděšení ozve zvuk zamykaných dveří, začíná pouť Lukášova dospění a prozření. Cesty zpět není. Lze jít jen vpřed, vstříc temnotě, neznámu a smrti.

Cesta podzemím Nekropole, to je sbírka všech hororových atributů a důkaz, že autor skutečně umí vybudovat tísnivou, hrůzyplnou atmosféru. Osobně bych sice uvítala něco originálnějšího než „mrtváky“ a pavouky, ale v rámci pojetí knihy jako temné pohádky toto postačí. Temnota ovšem číhá ve všech koutech, a než se mladík setká s podivuhodnou bytostí Altem, začínáme leccos tušit. Rozuzlení je však přesto překvapivé a mnohé náznaky do sebe zapadnou.

Náhle chápeme, kdo je démon Melen a jak strašnou úlohu hraje v králově životě. Možná, že je to dáno mou profesí zdravotní sestry, ale právě Melen byl pro mne poměrně snadno předvídatelný. Musím ale přiznat, že mě to vlastně nijak nerušilo.

Od okamžiku, kdy Alt vyjeví pravdu, se víceméně běžný hororový příběh náhle proměňuje a transformuje v hrůzné podobenství o lidské duši a jejích soukromých běsech. Ale také o tom, jak dokážeme ubližovat našim nejbližším i sami sobě ze zdánlivě nejlepších pohnutek, a jak těžké je, dostat se z bludného kruhu beznaděje a deprese.

I závěrečná scéna vyvolává nemálo otázek – o potřebě a možnosti odpuštění, o tom, nakolik je člověk vinen, ovládá-li ho „démon“, o tom, zda a jak je možné dojít smíření. Tuto stránku příběhu považuji za velký bonus.

Styl vyprávění kolísá od silných obrazů kvalitního hororu v podzemí po poněkud naivní vykreslení dobrého vládce, kde se blíží spíše už jazyku pohádek. Celkově je ale kniha čtivá, v některých pasážích jsem si říkala, že by si zasloužila rozpracování do delšího textu.

Nad čím jsem ale nemohla přimhouřit své korektorské oko, je množství hrubek, překlepů, špatně použité interpunkce a dalších chyb téměř na každé straně (!). To je velká škoda a velice mě to rušilo. Musím bohužel něco málo strhnout.

Milovníkům hororů, kde se nevláčejí střeva po zemi, mohu Krále beznaděje s klidným svědomím doporučit. Pro mě byl „tak akorát“.

85%

****