Recenze- Miroslav Hlaučo: Letnice

Svatý Jiří je ves, která je sice kdesi na konci světa, zato se tam ale dějí docela obyčejné zázraky. Jenže 20. století se svým pokrokem neodvratně přichází i sem...

Velmi zvláštní knížka. Jak zmiňuje jiný hodnotitel, v kontextu ostatní české literatury je výjimečná.

V městečku Svatý Jiří se tak trochu zastavil čas. A nejen to: sochy zde mluví, stromy padají po vzájemné dohodě s dřevorubcem a obyvatelé městečka chodí v neděli do kostelíka zkratkou po hladině rybníka. Lidé tu umírají jen v pátek a každou neděli se městečkem potuluje přátelská smečka vlků. Prostě všechno je úplně normální.

Jenže ať se to obyvatelům líbí nebo ne, dvacáté století se dere i sem, do Svatého Jiří. Prvním jeho poslem je navrátilec Odysseus, považovaný léta za mrtvého. S ním přichází do městečka i neklid. Vše, co bylo dosud zaběhnuté a neměnné, se začíná chvět v základech: vztahy, zvyklosti i běžný život. A co hůř, vzápětí přichází i úřední kontrola, postrach celého městečka...

Kniha je psaná zvláštním starosvětským jazykem, krásnou češtinou s množstvím dlouhých až předlouhých souvětí, v nichž jsem se chvílemi ztrácela, a místy i lehkou přemírou přechodníků. Byla by si zasloužila poněkud lepší redakční práci, trochu mě rušilo množství drobných chyb (tradičně uvozovky a interpunkce).

Každopádně se mi četlo hezky. Vyprávění plyne v klidném tempu a čtenář si pak snadno představí ospalou atmosféru zapomenutého městečka. Žádné divoké akce, žádná veliká dramatická gesta. Vlídnost. Vše je tak, jak má být. Nebo skoro tak.

Trochu mě mátlo několik motivů bez dalšího propojení a jednoznačného uzavření (andělé, ztracená dívka a další), zato mě potěšil jemný, nenápadný humor a četné odkazy na dobové reálie, například soudobé vynálezy. Mám dojem, že jsem ani všechny náznaky a odkazy neodhalila. Aniž bych chtěla nasazovat na mladší autory, nemohu si odpustit poznámku, že je vidět, že autor patří mezi střední generaci. My starší zkrátka máme trochu jiný styl. Není lepší, není horší, je zkrátka jiný.

Co mě ale naplnilo smutkem, byl nevyhnutelný závěr knihy. Nějak jsem v skrytu duše doufala, že Svatý Jiří bude navěky takový, jaký byl na začátku vyprávění. Ale to asi opravdu nejde. Škoda.

Letnice nejsou pro milovníky srdcervoucích dramat, velkých gest a divokých akcí. Je to příjemné, laskavé počtení. Jedno vím: budu na ně ještě dlouho myslet. A určitě budu závidět, že si nemohu pokecat s andělem nebo sochou.

Hodnocení: ****