Dirigent - příběh o síle hudby v obléhaném městě

Novozélandská spisovatelka Sarah Quigleyová umístila děj svého románu do Leningradu roku 1941 a 1942. V Evropě zuří 2. světová válka a Hitlerovi se nedaří město dobýt přímo, rozhodne se je proto obklíčit a vyhladovět. Leningradská blokáda je jednou z nejkrvavějších a nejkrutějších vojenských operací v lidské historii. Uprostřed zdecimovaného města píše Dmitrij Šostakovič svoji Sedmou symfonii, která se vzápětí stává symbolem boje proti fašismu.

Ten příběh všichni známe, protože ani za totality nebyl důvod vyškrtnout ho z učebnic. Ba naopak. Hrdinský mýtus o zemi vítězů, hrdosti a nezdolnosti sovětského lidu i o velikosti vůdce Stalina, bojovníka za svobodu a osvoboditele národů, byl za mých školních let systematicky přiživován. To, že přeživším obyvatelům Leningradu bylo zakázáno mluvit o tom, co se v obléhaném městě skutečně dělo, nám už nikdo neřekl. Až s otevřením tajných archivů NKVD se ukázalo, jakému peklu obyvatelstvo čelilo. Donášení, popravy, rabování, kanibalismus, hlad a smrt na každém rohu, krádeže potravinových lístků, naprosté zoufalství. Smutná pravda ve stínu zářivé propagandy.

A pak tu máme z historického hlediska rozporuplnou postavu hudebního skladatele Dmitrije Šostakoviče a jeho legendami opředenou Leningradskou symfonii. Šostakovič reprezentoval sovětskou hudební kulturu a napsal mnoho prorežimních kusů, zároveň však složil i díla poukazující na nespravedlnost doby a nesvobodu. Sedmou symfonii autor věnoval strádajícímu rodnému městu a měla vyznít jako podpora těžce zkoušenému obyvatelstvu. Dílo bylo později zneužito ke komunistické propagandě. Objevují se i názory, že Symfonie č. 7 nebyla jen bezprostřední reakcí na německou invazi, že byla totiž napsána již dříve a měla vyjádřit odpor ke stalinistickému teroru.

Po knize Dirigent jsem pochopitelně sáhla s velkou chutí. Byla jsem zvědavá, jak se autorka s tématem vypořádá, tím spíš, že se nejedná o ruskou spisovatelku a dokonce ani nepatří ke Slovanům. Jak se asi vžije do mentality ruského národa? Podaří se jí vystihnout ducha doby? Nyní po přečtení mohu říct, že se jí to tak docela nepodařilo. Začátek byl sice nadějný, Quigleyová se snaží zakomponovat do díla kladný vztah Rusů k alkoholu a na životě hudební smetánky znázornit širokou a otevřenou ruskou duši, avšak postupně jakoby jí docházel dech. Závěr je příliš uspěchaný a atmosféra sovětského města je ta tam. Možná bylo chybou zjednodušit komplikovaný způsob ruského oslovování, protože ten k věci neodmyslitelně patří.

Autorka se věnuje třem postavám, na jejichž osudech sledujeme dění ve válkou zmítaném Leningradě. Hudební skladatel Dmitrij Šostakovič odmítá odjet z města, přestože situace se vyhrocuje. Dirigent Rozhlasového orchestru Karl Iljič Eliasberg je rovněž skutečnou historickou osobností, ačkoliv (jak se píše v úvodu) Quigleyová při tvorbě charakterů čerpá převážně z vlastní fantazie. Houslista a učitel na konzervatoři Nikolaj je pak postavou zcela fiktivní. Z některých dalších historicky známých osobností vystupuje v románu např. ředitel Leningradské filharmonie Ivan Sollertinský, dirigent Jevgenij Mravinský nebo tanečnice Kirovova baletu Nina Bronnikovová. Postavy jsou bohužel poněkud jednostřižné a je na ně nahlíženo především z těch lepších stránek, proto dosti splývají. Výraznějším a složitějším charakterem je tu pouze Karl Eliasberg a je také jedinou postavou románu, která se v průběhu děje vyvíjí.

Je to člověk uzavřený a neoblíbený, zahořklá figurka stojící ve stínu těch úspěšnějších. Celá kulturní elita však postupně město opouští a nakonec je to právě Eliasberg, který dostane za úkol nacvičit s orchestrem Šostakovičovu Sedmou symfonii. V té době už se ani sám skladatel ve městě nezdržuje a je pouze na dirigentovi, zda dokáže splnit očekávání a zda polomrtvým Leningradem skutečně zazní tóny tohoto nepochybně nejznámějšího Šostakovičova díla. Není lehké sehnat hudebníky a ještě těžší bude udržet je až do premiéry při životě. A tady vyvstává otázka, zda to bylo opravdu nutné...

Mnozí členové orchestru jsou tak zubožení, že ani neuzvednou nástroje a při zkouškách kolabují. Eliasberg musí dirigovat vsedě, protože se neudrží na nohou a všichni jsou pod značným tlakem "shora". Přesto všechno je román Dirigent nabit pozitivní energií a co je těžko uvěřitelné, má šťastný konec v duchu amerických romantických filmů. Autorka možná chtěla, aby se čtenářům dobře usínalo a aby její kniha byla stran psychohygieny vhodná i pro slabší povahy. Nakonec se nejedná o válečný román, tak proč ne. Problém je pouze v tom, že čím více se blížíte k finále, tím více se z atmosféry dějové linie vytrácí ruský duch.

Dirigent Sarah Quigleyové ale přes všechny nedostatky za přečtení rozhodně stojí. Autorce se podařilo vzdát hold hudbě a tohle nadšení je velmi nakažlivé. Moc se mi líbily především básnické popisy jednotlivých hudebních nástrojů a jejich rolí v rámci orchestru a také oceňuji autorčin čistý a střízlivý styl.

Spisovatelka, básnířka a literární kritička Sarah Quigley se narodila na Novém Zélandu a její knihy se vydávají po celém světě. Získala řadu literárních ocenění a kromě poezie a psaní románů se věnuje i literatuře faktu. Román Dirigent si můžete koupit v elektronické podobě na webu Knihy.iDNES.cz, kde je k dispozici ve formátu ePUB a Kindle (Mobi). Vyšel v únoru 2013 v nakladatelství Jota, počet stran 448. Do češtiny přeložil Jan Sládek.

Fotografie Leningradu pochází z roku 1942, zdroj Wikimedia Commons. Adresa odkazu: In besieged Leningrad.jpg.