Charlotte Roganová - Záchranný člun

Kniha americké autorky Charlotty Roganové Záchranný člun vyšla loni v červenci, a to v nakladatelství Fortuna Print. Když jsem na ni narazila v knihovně, pomyslela jsem si, že je to další z řady veskrze průměrných románů pro ženy, sice čtivých a napínavých, ale ničím výjimečných. Přečtu, odložím, zapomenu... Jenže to jsem se zmýlila.

Záchranný člun přináší víc než jen napětí a radost z četby. Autorce se podařilo skloubit nevšední dějovou linii s širokou škálou lidských povah, překvapivými myšlenkovými závěry i vhledem do americké společnosti v době těsně před 1. světovou válkou. Stěžejním motivem románu je odvěká lidská touha po přežití. Ta koneckonců fascinuje mnohé, neboť dává prostor k vytvoření bizarních situací a krajních forem lidského chování.

Charlottu Roganovou inspirovala tragédie slavného Titaniku a umístila děj do doby zhruba dva roky poté. Cestující na Císařovně Alexandře nyní čelí obdobné situaci. Loď se potápí, posádka spouští na vodu záchranné čluny. Drama sledujeme očima dvaadvacetileté Grace Winterové, čerstvě provdané dívky z vyšší společnosti, která o pár týdnů později sedí ve vězení a sepisuje pro své právní zástupce deník. Deník svého pobytu v záchranném člunu. Na rozdíl od Titaniku totiž lidé ve člunech nebyli zachráněni během několika hodin, i když v to doufali. Jak ubíhal den po dni, svou daň si vybraly hlad i žízeň, nepřízeň počasí, stres a v neposlední řadě nedostatek místa. Člun, do kterého se Grace na poslední chvíli dostala, je totiž přetížený a někdo bude muset z kola ven. Každý z pasažérů se s touto situací vyrovnává po svém. Touha po přežití je zároveň spojuje i rozděluje, balanc na hranici života a smrti dělá ze salónních dam a galantních pánů šelmy, které v rámci přírodních zákonů ctí právo silnějšího. Jak sama pisatelka upozorňuje: To není moře, kdo je krutý, krutí jsou lidé.

Někteří z přeživších musejí o svůj život bojovat i na pevnině, kde jsou postaveni před soud za to, co se na moři a v krajní situaci může zdát pochopitelné, avšak z právního hlediska je to zločin. Nabízí se otázka, zda je možné v soudní síni hodnotit činy osob bojujících o holý život v podmínkách, které napapaní a dobře naladění soudci nikdy nepoznali. Výraznou roli hraje v románu i postavení ženy v tehdejší společnosti. Grace rozhodně není žádnou romantickou hrdinkou, která by vše obětovala pro "velkou" lásku. Dobře ví, že jedinou nadějí na solidní život je výhodný sňatek, a jelikož ji bůh obdařil krásou a půvabem, hodlá toho využít. Nápadník podle jejího gusta musí být především dobře finančně zajištěný. Všechny ženy si však nedovedou omotat muže kolem prstu a hlavně ani nechtějí. Rády by se prosadily samy o sobě, patriarchální uspořádání společnosti jim nevyhovuje. Tohle všechno vykrystalizuje na povrch při vznikajícím konfliktu mezi osazenstvem záchranného člunu. Ženy, které v té době ještě ani neměly volební právo, ho najednou na moři mají. Tady, daleko od civilizace a platných zákonů, má při rozhodování o životě a smrti váhu každý hlas, dokonce i těch, kteří na takovou odpovědnost nejsou připraveni. Autorce se podařilo kromě individuálního lidského zápasu o místo v životě vystihnout i nešvary doby.

V románu Záchranný člun není žádných nevinných. Jsou tu jen mrtví a ti, kteří budou žít s hořkostí vlastní volby na jazyku. Můžeme se jen dohadovat, jak bychom se v podobné situaci zachovali my, a zda patříme k těm silnějším, kteří rozhodují, nebo k těm slabším, o nichž je rozhodováno.

Charlotte Roganová vyrůstala mezi námořníky, a tak není divu, že do knihy vtělila svou lásku k moři a k lodím. Absolventka oboru architektury a stavebního inženýrství princetonské univerzity psala 25 let do šuplíku. Jako žena v domácnosti a matka trojčat měla pro sebe jen omezené množství času, přesto se rozhodla věnovat jej tvůrčí činnosti. První tři romány postupně zavrhla, protože se jí zdály málo poutavé. Debutovala až ve svých 57 letech právě románem Záchranný člun. V manželově pracovně našla záznamy ze soudních procesů v 19. století, které ji ponoukly věnovat se tomuto tématu.

V roce 1840 se dva vyhládlí a zbědovaní trosečníci ve člunu rozhodli zabít a sníst dalšího spolucestujícího. O čtyři dny později byli zachráněni a posléze odsouzeni k smrti za vraždu. Soud se domníval, že zabít člověka z důvodu zachránění vlastního života je nepřípustné. Podobný případ se řešil také roku 1844, kdy byli lidé odsouzeni za to, že přiměli k sebevraždě pár jiných ztroskotanců, přičemž o tom, kdo to bude, rozhodli svévolně. Správně by se totiž mělo losovat. Stávalo se, že ten, kdo na záchranném člunu velel, vyvíjel nátlak na slabší jedince, aby v zájmu záchrany ostatních skočili přes palubu. Charlotte Roganovou zaujal způsob, jakým právní systém interpretoval jejich jednání.

Císařovna Alexandra sice vyplula jen v autorčině fantazii, díky brilantně odvedené práci byste to ale nepoznali. Není na škodu mít za muže právníka. Od něj Roganová ví, že obhájci se často odvolávají na tzv. desku řeckého filozofa Karneada z Kyrény, jejíž vzorec je prostý: Máme dva trosečníky a jednu proudem unášenou desku, která udrží maximálně jednoho. Chcete-li přežít, musíte odstrčit toho druhého a odsoudit ho tak k zániku. Budete pak ale čelit obvinění za vraždu? Na tuto etickou otázku ještě dnes není jednoznačná odpověď.

Fotografie Charlotte Roganové pochází z jejích webových stránek: charlotterogan.com