Existuje mnoho typů sdělení. Některá z nich člověk přejde celkem bez povšimnutí, jiná skutečně zaregistruje až ve chvíli, kdy mu neplánovaně zkříží cestu a mnoho dalších ani minout nelze, jak na sebe upozorňují. Informační hodnota bývá různá a každý ji může vnímat jinak. Co je psáno, to je dáno. Ať už si to vysvětlujete jakkoliv.
Na obrazovce přiblížil obraz zahnědlého asteroidu. Hezká podívaná na ně většinou není, ale tenhle vypadal obzvlášť nepěkně. Ben zamkl obraz a zvětšil jej. Kus zmačkaného papíru, potřísněný zelenavou omáčkou. Zvedl se mi žaludek.
Vzpomněla jsem si na psa a jeho ovečky.
Vstala jsem, šla jsem k oknu. Trest. A odpuštění? Pochopení? Je to divná planeta. Sklíčil mě strašný smutek.
V noci jsem pořád musela myslet na toho psa a stádo jeho oveček.
Války v Západní půli Země ustaly před polovinou třetího tisíciletí, jinde se prý válčí pořád. Vždycky, když naši zvědi zjistí, že se tam někde staví atomová nebo mikrobiologická zařízení, vyřídí to státní sekretář bezposádkovými bombardéry.
Proto je u nás klid.
Já byla zvyklá, že holky předváděly v televizi dámské vložky a tampóny a jak je aplikovat. Dnes to byla samozřejmost, kdysi dávno to možná chápali jako osvobození od předsudků.
To byla na Zemi standardní výmluva. Všichni byli tak strašně slabí, že si nikdy nemohli pomoct. Vůle jim zakrněla, slábli čím dál víc. Strejček Anastáz říkal, že On dal lidem vůli právě pro takové zkoušky. A desatero.
Silou jsem ovládala nutkání podívat se na to, jak kousek ode mě začíná aférka mého milého s ženskou, která snáší vejce.
Ten večer umřel a já brečela den, dva, tři k nezastavení. Nakonec mě přemohl hlad a starosti o strečkův pohřeb.
Ženský měly růžové dresy, chlapi bleděmodré. Přišlo mi to k smíchu. Jako neviňátka v peřince.
Klony obvykle posílali do jiné školy, ale úředník na Školském úřadě byl asi lajdák, nebo se nakouřil, a tak Henrik s Erikem seděli v jedné třídě s námi.
Najednou, na tom stadionu, jsem si vzpomněla na psa, který hlídá ovečky.
Že hrozně trpěl? Opravdu astronomové z Pulchry viděli Jeho? Zdaleka přece nebyl sám, kdo skončil smrtí na tom příšerném zařízení. Zdaleka ne. Nemohli se splést? (...) Na Zemi se v tom půlstoletí, kdy se narodil a potom zemřel na kříži, přihodilo mnoho věcí.
Seděli jsme v pozorovatelně a úzkostlivě hleděli na ošklivý asteroid, který před námi směřoval k Zemi.
Pochopila jsem. Přestala jsem Billa poslouchat a otočila se k Marylin, které se rozčilením třásla brada. Pak k Benovi. Většine z naší posádky Benovy pohmožděniny neušly.
Den byl krásný, ale to byly na Pulchře všechny.
(...) ve škole se tomu říkalo vždycky jen Vztah. Dobrý, nebo špatný. O klucích místo Líbí se mi se říkalo: Je obrovskej! Nikdy Ano, pokaždé Absolutně! Nikdo snad neznal nic než superlativy. (...) Všichni a všechny. Všechny jako kdyby se nabiflovaly jedinou roli v mizerné hře.
Objevila se mi Země, asi tak z výšky satelitové zóny. Pan Duncan zapnul jiný zoom, Země se zvolna přibližovala. (...) Vzápětí jsem zírala na naši zanedbanou zahradu, na strejčkův hrob pod smuteční vrbou.
Jak mi prozradil, že mě koupil za peníze, které turisti platili jako vstupné na mši a ze kterých strejček žil a potom živil i mě, neboť jiný příjem neměl, na burze všechno prohrál.
Nebyl to tlumočnický kompjůtr. (...) Tohle nikdo nečekal. Na CD jsme měli ten pětitónový kód, ale už nebyl zapotřebí.
Nikdy tu nebyla žádná Eva ani žádné jablko, které by pro Evu a pro všechny po ní mělo zlé následky. Rezignovaně jsem se tedy zbavila bikin a nejistě jsem pokukovala po naháčích. Nikdo se za námi ani neohlídl.
Už jsem věděla, co je Pulchra. A taky že sem nepatříme. Smutek mě opustil. Na Zem se mi ale nechtělo. Co tam.
Texty k fotografiím z knížky Pulchra od Josefa Škvoreckého
(citace str.: 9/102/75/55/23/23/48/86/55/133/92/14/92/76/134/83/87/19/58-9/132/39-40/118/105)
